Francie byla po desetiletí otevřená přílivu všech, kdo v "metropoli" hledali útočiště. Postavila pro ně i pro vlastní navrátilce z kolonií obrovská sídliště.
Ve druhé fázi, na přelomu století, jich nemálo za mnoho peněz renovovala a v současné době vydává opět značné prostředky na rozptýlení nájemníků novodobých "ghett" do jiných městských čtvrtí mezi většinové obyvatelstvo.
Politika "promíšení" komunit však přišla pozdě.
Zóny, kde neplatí zákon
Drama, kulminující současným výbuchem žhářství ze vzdoru a z nenávisti vůči většinové společnosti, mělo svůj varovný prolog: před pěti šesti lety vkládala vláda i spořádaná většina obyvatel problémových čtvrtí naději do "police de proximité" - policisté měli maximální možnou měrou splynout s prostředím, znát místní delikventy.
Experiment nejdřív fungoval, pak zcela selhal, když policisté a jejich rodiny začali být v ohrožení života. Celá věc skončila těžkým zraněním mladé policistky. Policie se pak zcela stáhla. Bandy mladých gangsterů vytlačily i policejní vozy.
Úřady začaly uznávat, že mají zóny, které nekontrolují, kde neplatí zákon, kde naopak zákonem je vůle mladistvých gangů, terorizujících spoluobčany.
Tady se stala největší chyba: problémová sídliště, les cités, byla ponechána sama sobě. A když je ovládly bandy mladistvých, nepochopil ambiciózní prezidentský kandidát a ministr vnitra Nicolas Sarkozy, že v poměrech francouzských předměstí může razantní represi úspěšně uplatnit - jak v akci, tak v rétorice - jen s pečlivou selektivností.
Přísně rozlišovat mezi teroristy (toto žhářství je forma teroru!) a všemi ostatními, to platí i ve Francii. Britové to po útocích na londýnské metro důsledně uplatnili a situaci zvládli.
Náboženský aspekt není v současné bouři na francouzských předměstích zatím dominantní. Naopak, autority islámu se zasazují za soudržnost francouzské společnosti a vyzývají ke klidu.
Jenže fundamentalističtí imámové tu někde v skrytu jsou a příklady táhnou. Možná se imámové pokusí či už pokoušejí sešikovat některé aktéry dnešní sociální bouře pod prapory radikálního islamismu.
Škola tolerance
Jejich morální protiváhou jsou zatím občanská sdružení, která se neúnavně snaží udržet civilizovanost v předměstské "džungli", a naopak v "džungli" moderní civilizace zorientovat ty, kteří v ní ztrácejí půdu pod nohama.
V občanských sdruženích a ve školách, které ve Francii pěstují nejen laicitu, ale také vzájemnou snášenlivost, je snad poslední fungující zbraň proti společenskému rozkladu francouzských předměstí.
Francouzská politika integrace neevropských vrstev obyvatelstva do společnosti byla donedávna pro ostatní Evropu školou tolerance. Vezme-li teď zasvé - a to právě hrozí - pak to krásné heslo o zemi-útočišti patrně nikdy nebude zdobit štít Evropy.
Zejména, když se v komentářích médií (ovšem kromě francouzských) budou střety francouzské policie s předměstskou mládeží interpretovat jako střety s přistěhovalci.
Ti vrhači zápalných lahví mají ve své drtivé většině francouzské občanství! Dokonce i národnost! La France, terre d'asile, uznává za Francouze každého, kdo se ve Francii narodí. I když má třeba oba rodiče cizince.
Zdeněk Velíšek
Autor je redaktorem České televize
