Paříž a Berlín už na červnovém summitu aliance v Istanbulu rozhodně odmítly možnost, že by se jednotky pod hlavičkou NATO zapojily do mezinárodních sil v Iráku. Souhlasily pouze s tím, že se země aliance budou podílet na výcviku tamních vojáků či policistů.
Francie však zatím kývla pouze na vyslání čtyřicetičlenného týmu. O tom, zda se tato mise rozšíří a jestli bude podřízena americkému velení, se má rozhodovat až v září. Paříž nadále zdůrazňuje, že širší role NATO v Iráku nepřichází v úvahu.
O co vlastně Francouzům jde? Kritici postojů země galského kohouta tvrdí, že Francie chce prostě rozbít alianci. Ať Američané udělají cokoliv, Paříž se vždy postaví proti.
Existují však i střízlivější hodnocení. List Wall Street Journal uvádí, že jedním z důvodů francouzské opozice je snaha nedopustit, aby americký prezident George Bush získal širokou mezinárodní podporu v době, kdy se v USA blíží prezidentské volby.
Francii je ovšem dlouhodobě trnem v oku to, jak aliance funguje. Roli vedoucí země v NATO dodnes hrají Spojené státy, byť teoreticky každý stát může svým vetem zablokovat jakékoliv rozhodnutí. Ne každý je však ochoten tohoto práva využívat tak jako Paříž.
Podpora evropské veřejnosti
Velkou výhodou Francouzů je, že jejich postoje odrážejí náladu veřejnosti v celé Evropě. Francouzský prezident Jacques Chirac na istanbulském summitu vyčetl Bushovi, že se plete do záležitostí Evropské unie, když mluví o vstupu Turecka do této organizace. V tu chvíli byly sympatie mnoha Evropanů na Chirakově straně.
Když Chirac odmítl širší zapojení NATO v Iráku s tím, že by tamní obyvatelé nemuseli vítat vojáky aliance právě s nadšením, vyjadřoval názory velké části Evropanů. Průzkumy veřejného mínění ve všech evropských státech dlouhodobě ukazují, že jejich občané pochybovali o válce v Iráku i následné okupaci.
Racionálně zní i další francouzský argument, podle něhož NATO nemůže být závislé na každé změně politického kurzu ve Spojených státech. Současná americká administrativa totiž skutečně několikrát změnila svůj přístup k zahraniční politice. Mají Evropané zastávat takové postoje, které jsou momentálně vítány ve Washingtonu?
Bush má v Evropě pověst muže, který se obrací na své evropské spojence jen ve chvíli, kdy se mu to hodí. Pokud budou chtít Francouzi projevit vůči Americe přece jen větší vstřícnost, počkají si, zda v listopadových volbách zvítězí demokratický kandidát John Kerry. Změnu v Bílém domě si Paříž bezpochyby přeje.
Komplex slabšího?
Francie trpí ve vztahu ke Spojeným státům komplexem slabšího, tvrdí na druhé straně kritici. Faktem je, že od dob prezidenta Charlese de Gaulla lze v postojích Paříže vystopovat směs obdivu, závisti a nevraživosti vůči Americe.
Paříž tlačí na budování evropské obranné politiky, která by postavila Evropskou unii na roveň Spojeným státům. Francie by pochopitelně v rámci EU získala vůdčí roli...
Některé francouzské výpady vůči USA bývají až komické. Francouzský velvyslanec při NATO Benoit d'Aboville, který dříve působil i jako ambasador v Praze, je žertíky na adresu Američanů proslulý. Wall Street Journal uvádí příhodu, kdy velvyslanci aliance společně sledovali seskoky parašutistů a d'Aboville prohlašoval: Takto chce Washington katapultovat NATO v Iráku.
Avšak francouzský předpoklad, že Severotlantická aliance přechází od modelu vedoucího postavení Spojených států k modelu mostu mezi dvěma autonomními břehy Atlantiku v Evropě a Americe, je i podle řady analytiků reálný.
