Nadešel čas vrátit se, oznámil prezident Sarkozy. Od doby, kdy se de Gaulle před více než 40 lety rozhodl z vojenské organizace vystoupit, se změnilo NATO i svět.

Nadešel čas vrátit se, oznámil prezident Sarkozy. Od doby, kdy se de Gaulle před více než 40 lety rozhodl z vojenské organizace vystoupit, se změnilo NATO i svět. | foto: The Daily Telegraph

Francie se vrací do velení NATO: dnešní hrozby si žádají větší solidaritu

  • 1
Před deseti lety vstoupila naše země do NATO. Včera francouzský prezident Sarkozy oznámil, že nadešel čas, aby se Francie do vojenských struktur Aliance vrátila. Co bude francouzský návrat znamenat - pro NATO, Evropu, svět?

Spojenci jsou v tichosti spokojeni, ale zásadní změny v míře francouzského vojenského přispění nikdo neočekává: v posledních deseti letech byla srovnatelná s ostatními předními evropskými spojenci. Důvod je prostý: od návratu Francie do Vojenského výboru v roce 1994 její postavení v NATO umožňuje plnou účast ve vojenských i politických aktivitách Aliance.

V Paříži tento krok sám o sobě nevyvolal větší politický odpor, a to ze dvou důvodů. Zaprvé nikdo nezpochybňuje, co je zjevné: od doby, kdy se Charles de Gaulle před více než 40 lety rozhodl z vojenské organizace vystoupit, se Aliance i svět hluboce změnily. Dnešní světové hrozby vyžadují větší solidaritu v rámci Evropy i NATO a postupné rozšiřování Aliance znamená, že většina členů EU je teď už také členy NATO.

starý blábol

Představa, že Francie se prostřednictvím evropského obranného projektu snaží vytvořit alternativu k NATO, je starý a hloupý blábol, což však mnoha lidem nikdy nezabránilo, aby tomu věřili.

Zadruhé, oproti de Gaullově éře je celá představa "integrace“ naprosto odlišná. Když existovala Varšavská smlouva, jednotky NATO byly rozmisťovány takovým způsobem, že každý útok by zainteresoval většinu spojenců. Celá centrální fronta byla přísně koordinovaná a plánování NATO se prostřednictvím zvláštních dohod účastnila dokonce i Francie. S koncem studené války a následnou transformací NATO v "expediční alianci“ začala být "integrace“ valnou měrou nepodstatná: o přispění každého ze členů k operacím NATO rozhodují jednotlivé členské státy NATO ad hoc a na základě konsenzu.

S touto hlubokou změnou úlohy NATO šel ruku v ruce paralelní vzestup francouzské role v Alianci. Na vojenské úrovni stojí za připomínku, že míra francouzské účasti na operacích vedených NATO je poměrně vysoká už od kampaně v Kosovu v roce 1999. V průměru se operací vždy účastnilo 2 až 3 tisíce francouzských vojáků, takže Francie byla v tom či onom roce třetím až pátým největším přispěvatelem. V rámci NATO slouží zhruba 30 % z 12 tisíc francouzských vojáků, kteří letos působí v zahraničí, přičemž 2 tisíce vojáků jsou v Kosovu a víc než 3 tisíce v Afghánistánu a jeho okolí.

Starý a hloupý blábol

V Paříži navíc panuje všeobecně rozšířený názor, že vzájemné doplňování mezi evropským obranným projektem a NATO je jednak náročným úkolem, a jednak cílem, o jehož splnění stojí za to usilovat. Jak se vyjádřil francouzský prezident Nicolas Sarkozy, návrat Francie k plné úloze v NATO by měl rozptýlit obavy vyjadřované některými členy ve střední Evropě: představa, že Francie se prostřednictvím evropského obranného projektu snaží vytvořit alternativu k NATO, je starý a hloupý blábol, což však mnoha lidem nikdy nezabránilo, aby tomu věřili.

Francie je zajedno s širokým konsenzem mezi spojenci ohledně potřeby modernizovat transatlantický vztah a Alianci samotnou. Nový transatlantický vztah by měl zahrnovat jak NATO, tak Evropskou unii a přímo odkazovat na další konsolidaci Evropské bezpečnostní a obranné politiky (EBOP). Příznivé vyjádření prezidenta George W. Bushe ohledně EBOP na summitu NATO v Bukurešti roku 2008 bylo vítanou známkou toho, že spor o to, zda si NATO má i nadále v záležitostech evropské bezpečnosti udržovat monopol, už je za námi.

Změnou by mělo projít i NATO

Dlouho opožděnou transformací by mělo projít i samotné NATO. Prozatím jsme zažili víc slov než činů. Téměř všichni si uvědomují, že současná struktura NATO má nadváhu a je zastaralá. Kvůli souvisejícím národním zájmům to sice bude i nadále složitý proces, ale vzhledem k tlakům na vojenské rozpočty ještě nikdy nebyl politický kontext příznivější.

národní zájmy?

Současná struktura NATO má nadváhu a je zastaralá.

Nový francouzský přístup k NATO je tudíž utvářen tak, aby přispíval k dosažení těchto dvou met: sám o sobě není cílem, nýbrž prostředkem reformace transatlantického vztahu a NATO.

Vlastní strategický přístup Francie zdůrazňuje, že její síly se musí dále přizpůsobovat novým rozměrům vojenských operací v zahraničí a asymetrickému vedení bojů. Francouzské síly si udrží mohutný potenciál pro zahraniční vojenské operace v rámci kampaní pod hlavičkou NATO, ale ne výhradně pro ně. Z toho vychází závazek uskutečnit investice do ochrany sil a do výzvědných služeb, stanovený v novém francouzském zákoně o financování armády, a dále pochopení naléhavé nutnosti zaplnit mezeru evropských sil v oblasti strategického transportu a taktické letecké mobility. To vyžaduje zachování zásadních armádních investic, navzdory současné hospodářské krizi, a mnohem vyšší stupeň spolupráce uvnitř Evropy.

Mise ISAF v Afghánistánu více než zjevně potvrdila význam lepší koordinace civilních i vojenských aktivit při stabilizaci a rekonstrukci, tedy v oblasti, kde by EU měla hrát významnou roli, neboť už začala rozvíjet potřebné nástroje. Není tedy zapotřebí, aby NATO tyto funkce dublovalo; spíše se musí naučit s nimi úžeji spolupracovat.

Všechny tyto změny jsou zásadní, chceme-li zabránit tomu, aby NATO postupně upadalo v jistou "OBSE v uniformě“ a nakonec dopadlo jako pouhý řečnický stupínek pro západní demokracie a podobně smýšlející země.

© Project Syndicate, 2009.

o autorovi

Benoît d’Aboville byl v letech 2002-2005 francouzským velvyslancem při NATO a v letech 2007-2008 členem Národní komise pro “Livre Blanc sur la Défense et la Sécurité Nationale” (Bílou knihu o obraně a národní bezpečnosti).


Video