Mirek Topolánek má sjezdovku očividně raději než pohovku a plně v souladu s doporučeními zdravotně reformního dua Julínek– Cikrt se raději věnuje aktivnímu sportu než bezcílnému válení. To je jistě dobrá zpráva, plátci pojištění na zdravém a aktivním premiérovi ušetří.
Horší je způsob, jak se k vysvětlování cesty na trase Praha–Sofie–Innsbruck postavil. Na otázky opozice i novinářů reagoval dotčeně a poslanců se ptal, jestli snad měl vyskočit padákem.
Nedivím se lidem, jako je Topolánek (totéž platí pro Paroubka a jakéhokoli dalšího zaměstnaného politika), že si chtějí naplno užít toho minima volného času, který jim zbývá.
Bez jakékoli ironie mohu říci, že je to pro mne zcela pochopitelné, že ztratit sedm hodin drahocenného volna cestou z Prahy do Alp může být v jejich situaci skutečně nepříjemné. Mnohý vytížený manažer by si to jistě zařídil podobně, tedy pokud by to akcionářům firmy nevadilo platit.
Topolánek má trochu smůlu, akcionáře nemá a od daňových poplatníků žádný souhlas nedostal. I pro něj však existuje zcela čisté a bezproblémové řešení.
Za 13 778 korun lze koupit letenku ze Sofie do Innsbrucku a i s mezipřistáním ve Vídni být za tři hodiny z Bulharska v Alpách za své. Potíž je, že to zjevně premiéra ani lidi z jeho týmu nenapadlo. A Topolánek v tom rozhodně není sám.
Pavla Béma zase nenapadlo, že je problematické si výhodně pronajmout od kamaráda vilku. Jiří Paroubek netušil, že je podivné dostat darem od kamaráda hoteliéra svatební ubytování (a bylo by to divné, i kdyby nešlo o kamaráda, kterému ministr financí ČSSD odpustil daňové dluhy).
A mohli bychom vzpomínat dál. Naši politici zjevně nechápou, že existují některé profese, jejich stejně jako třeba ta moje, ve kterých se prostě výhodné nabídky a možnosti nedají akceptovat. Jasně, mohou být lákavé. Tady ušetří čas, jinde peníze, přinesou pěkné zážitky.
Jenže to nejde. Politici, ale ani třeba novináři, státní úředníci či policisté takové nabídky přijmout nesmějí. Při mistrovství světa ve fotbale mě chtěla jedna sportovní firma pozvat na utkání Brazílie–Francie.
Fotbal mám rád, vidět na vlastní oči Ronaldinha a Zidana by bylo jistě úchvatné. Ale ono to není možné. Pozvala by mě ta firma, kdybych dělal jinou práci? Nejspíš ne. A zve mě proto, že se jí líbí mé modré oči? Těžko.
Proto se sluší hezky poděkovat a koukat na Zidana v televizi. Jistě, Paroubkovy, Topolánkovy či Bémovy oči mohou být úchvatnější a kamarádi by jim možná dávali slevy a výhody, i kdyby dělali třeba lesníka nebo topiče.
Jenže dokud se budou živit politikou, mají prostě smůlu. Šikovné propojení služební cesty s dovolenou, nabídka od kamaráda
či firmy, to všechno pro ně musí být tabu. Až jim to jednou dojde, ušetří si celou řadu potíží.
