"Do porodnice jsme jeli se ženou o den dříve 12. srpna a cestou jsme samozřejmě sledovali tu obrovskou kalamitu. V tu chvíli jsem ale myslel hlavně na to, aby se dítě narodilo zdravé a oba byly s maminkou v pořádku," říká Petr Zikmund.
To, že do porodnice museli jet už dvanáctého, považuje za štěstí. O den později, kdy udeřila druhá vlna, se to už nemuselo povést. V každém případě po příjezdu do českobudějovické nemocnice panoval v místě také krizový stav a podmínky v tu chvíli zdaleka nebyly ideální.
"Některé plánované zákroky museli lékaři odkládat. Ale porod samozřejmě nepočkal. Když se pak narodil Ondřej, byla to nádherná událost a všechno dobře dopadlo. Vzpomínám, že jsem se tu noc vůbec nemohl kvůli povodním dostat domů, a tak mě nechali přespat na svobodárně nemocnice," vzpomíná.
Povodně tak v těchto dnech byly až na druhé koleji. "Když mi pak lidé jako fotografovi začali volat, jestli mám nějaké snímky, musel jsem je zklamat. Nicméně, i na nás ty katastrofické události doléhaly a dodnes si pamatuji, jak jsme sledovali v televizi, že je náměstí pod vodou," potvrzuje.
Zajímavostí podle jeho slov je, že voda začala opadávat v tu samou dobu, kdy se narodil Ondřej. "Asi nám tedy připlul jako plaváček, aby pak začaly hladiny řek klesat. U Zikmundů tak dnes kromě narozenin mohou slavit i začátek konce povodní.
Dnes již takřka desetiletý Ondřej se prý s oblibou staví a nechává fotit u míst, kde jsou značky a různé pamětní desky, které ukazují, jak vysoko voda v roce 2002 vystoupala. "Mnohdy je to přesně do Ondrovy současné výšky," dodal Petr Zikmund.
