Šibík dodává, že každý z nich se zaměřil na něco jiného - zatímco Šibík doletěl do Etiopie v době hladomoru a zaměřil se tedy na vypořádání lidí s touto vyhrocenou extrémní situaci, Adámek se "zabydlel" v několika kmenech, snažil se dostat do běžného denního režimu jejich členů, jeho fotografie odhalují běžné rituály - společenský život, mužské a ženské činnosti, jídlo.
Zatímco Šibík strávil v Etiopii týden, Adámek zde pobyl v průběhu pěti let šest měsíců. "Bylo to velmi obtížné. Kdykoliv jsem zmáčkl spoušť, už po mně chtěli peníze, navíc hned začali pózovat. Udělat dobrou reportážní fotografii je v Etiopii nejen obtížné, ale i drahé," charakterizuje svou práci v Africe Šibík.
Trochu jiný pohled na věc má Adámek, který tím, že v Etiopii trávil více času, měl práci snazší. "Samozřejmě hned, jak vytáhnete fotoaparát, tak všichni ztuhnou, ale já si počkám. Nic se nedá uspěchat. K tomu, aby člověk udělal takové fotografie, jaké se mi nakonec podařily, je potřeba především hodně času a spousta materiálu," říká Adámek.
Jací jsou podle fotografů Etiopané? "Jsou to úžasně sympatičtí a milí lidé, ale absolutně postrádají racionální myšlení. To jsem zažil v Jižním Súdánu, kde se humanitární organizace snažily nejen zastavit hladomor, ale postarat se i o budoucnost lidí, a tak jim dali pšenici na výsev. Oni ji však v okamžiku, kdy dostali hlad, snědli," vysvětluje Šibík.
 Snímky Jana Šibíka a Hynka Adánka z Etiopie jsou k vidění v Národním muzeu až do 18. března 2001. |
 Snímek Jana Šibíka z Etiopie. (8. února 2001) |
 Snímek Mrtvé dítě od Jana Šibíka z Etiopie postižené hladomorem. (8. února 2001) |
