Libuše Rudinská, která se pražské tematice věnovala už v cyklu fotografií lidí ze Žižkova, tentokrát fotografovala nové Pražany. Pronikla do prostředí cizinců, kteří se v Praze usazují, aby zde našli nový domov.
Pořizovala snímky vietnamských obchodníků, herců z Ruska či bulharských Turků. Nyní pracuje jako kameramanka s Jaromírem Štětinou, točila v Africe a za několik dnů se chystá na Kavkaz.
Jak se vám podařilo dostat se například do uzavřeného prostředí vietnamské komunity?
Bydlím v Holešovicích, tak jsem se vydala mezi Vietnamce do tržnice. Samozřejmě jsem se se zlou potázala. Našla jsem si tedy kontakty na lidi, kteří jsou pro vietnamské obchodníky autoritou. Oslovila jsem například lidi ze Svazu Vietnamců, získala jsem kontakty na ambasádu. Když jsem jim vysvětlila, že je chci fotografovat jako naše občany, jako lidi, kteří k nám patří, byli velmi rádi. Mají zájem najít tady svoje místo.
V žižkovském cyklu často ukazujete bídu a chudobu, vietnamská komunita je zatím spíše uzavřeným ghettem a s českou společností se integruje jen velmi pomalu. Dá se říci, že vaším dokumentaristickým tématem jsou outsideři?
To myslím ne. Díky grantu jsem získala možnost pokračovat ve fotografování proměn Prahy a nejdříve jsem si myslela, že budu dál fotografovat Žižkovany, ale došlo mi, že pro dokumentování proměn Prahy to není dostatečně nosné téma. Nešlo mi ale o outsidery, spíše o lidi, kteří v Praze hledají nový domov. Nezajímali mne turisti nebo lidé, kteří přijeli na delší dovolenou, ani Američané, kteří chtějí v Praze strávit rok. Na počátku je vždy fascinace lidmi, zájem poznat, jak fungují, jak řeší věci jinak než já. Vzrušuje mne rozmanitost lidí, jedinečnost každého člověka a zároveň mne láká nějak se té jedinečnosti zmocnit. Zachytit osobitost, čišící z tváře, z gesta. Baví mne, když nastává takové to obcování s lidmi.
Jak hledá mladý český fotograf - dokumentarista své téma? Nakolik vás ovlivnili pedagogové na FAMU Viktor Kolář a Jindřich Štreit? Dá se vůbec čelit vlivu tak výrazných osobností a tak dobrých fotografů a zachovat si alespoň nějaký vlastní styl?
U mnoha fotografů se setkávám s malým sebevědomím, s nedostatkem odvahy najít si vlastní téma. Je velmi obtížné hledat nová témata, všechno se opakuje, všichni jezdí na Ukrajinu, všichni fotí Cikány. V mojí žižkovské hospodě se už taky netrhnou dveře. Jen málokdo si troufá dělat něco jiného, jít svojí cestou. Jindřich Štreit třeba nafotil cyklus Lidé Třineckých železáren. To je v roce 2001 revoluční téma! Fyzická práce dnes není předmětem zájmu, prý se to fotilo za socialismu. Ale dělníci jsou tady přece pořád. Štreit i Kolář mne samozřejmě ovlivnili, ale myslím, že jsem se z toho už vymanila. Hledám si vlastní přístup už proto, že jsem žena, jsem z jiné generace, oproti nim jsem jen minimálně poznamenaná komunismem. Nezatěžuje mne třeba odpor k Rusku. Vyvolávám dojem, že jsem hodně mladá a možná naivní, to v lidech otupuje pocit ohrožení. Viktor Kolář ostatně na FAMU často opakoval, že naše mladé a čisté tváře budí v lidech důvěru. Zpočátku jsem měla dojem, že to tak opravdu je, teď už jsem ovšem trochu změnila názor.
 Ve svém předposledním projektu Libuše Rudinská představila život na pražském Žižkově. |
 Ve svém předposledním projektu Libuše Rudinská představila život na pražském Žižkově. |
 Fotografie vienamského chlapce, člena komunity Vietnamců, kteří se usadily v Praze, je jedním ze snímků z cyklu Jiní Pražané. |
 |
