Fotograf Zdeněk Lhoták je fascinován tělem. I tím svým

Pohybově neostré snímky žen jdoucích po ulici, zablácení polonazí vojáci cvičící na spartakiádě, horníci pod zemí nebo v umývárnách, akty, série autoportrétů a záběry jakéhosi masa… Díky čemu tohle všechno může jít dohromady? ptá se Josef Chuchma v recenzi knihy fotografa Zdeňka Lhotáka nazvané Dis-torza.

V knize Zdeňka Lhotáka (1949) Dis-torza stojí v autorském profilu i poznámka: "V roce 2003 obdržel prestižní certifikát kvality QEP od Federace evropských profesionálních fotografů v oboru fotografie jídla." Když Lhotákovo jméno zadáte do databáze záznamů v českém tisku, vysoce u něho převažují zápisy o publikaci snímků právě jídla. Těmi si vydělává na živobytí. Avšak publikace Dis-torza s tímhle nemá – kromě autorství - nic společného. Jde o monografii zahrnující období 1982-2004 a tématizující Lhotákův setrvalý záznam o lidské tělo.

O knize

Zdeněk Lhoták:
Dis-torza

Koncepce a výběr fotografií Zdeněk Lhoták a Marek Pokorný, předmluva Marek Pokorný, grafická úprava Otakar Karlas.

Vydal Karel Kerlický – KANT, Praha 2009, 104 stran, doporučená cena 390 korun.

Z Lhotákovy volné tvorby se do širšího povědomí nejvíce zapsaly jeho černobílé snímky zablácených vojáků cvičících v roce 1985 na spartakiádě. Přispěla k tomu i 2. cena v kategorii sport-série, kterou následujícího roku obdržel v soutěži World Press Photo. Mimochodem: když už nějaký československý fotograf na WPP bodoval, pak sportem: roku 1959 tam hlavní cenu v kategorii sport získal tehdy jednadvacetiletý Stanislav Tereba za snímek Brankář v dešti, v roce 1975 zvítězil v téže kategorii Miroslav Martinovský záběrem dálkaře dopadajícího do písku Poslední pokus.

Zdeněk Lhoták: z cyklu Spartakiáda (1985)

Odpolitizováno

Pro Lhotáka nebyla spartakiáda náhodným námětem: absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu UK i fotografie na FAMU pracoval v letech 1978-1988 na cyklu o sparťanském fotbale a dokumentaristická tvorba u něho převažovala. Takto autor v roce 2002 pro časopis Reflex vzpomínal na vznik spartakiádního cyklu. "Autocenzura a omezený příděl filmů na obvodní spartakiádu způsobily, že ostatní profesionální fotoreportéři dali přednost pohodlí kryté tribuny a fotografie zablácených vojáků z května 1985 mám pouze já - student FAMU a fotograf na volné noze. Intenzívně jsem vnímal, jak vytrvalý déšť pomohl vytvořit na malém stadiónku z banální pohybové skladby dramatický obraz manipulace s jedincem. Černé páchnoucí a mazlavé blátíčko proměnilo těla mladých mužů s tvářemi pokřivenými grimasou, rezignací, ale i hrdostí v živé skulptury procházející imaginárním očistcem. Přebíhal mi mráz po zádech vzrušením z obrazů vnímaných prostřednictvím hledáčku mé kamery Nikon FM. Během dvaceti minut jsem nasnímal na speciální profesionální ruské filmy, vyvekslované od jednoho českého kolegy, sérii mých nejslavnějších fotografií."

Tento politický rozměr Zdeněk Lhoták také vloni na podzim zmiňoval v Českém rozhlase u příležitosti své výstavy na Staroměstské radnici v Praze. Ovšem publikace Dis-torza, jíž je spartakiáda součástí, odebírá cyklu onen dokumentaristicko-politický osten, neboť autor ve spolupráci s kurátorem (a ředitelem Moravské galerie Brno) Markem Pokorným vtiskli jak monografii, tak zmíněné výstavě konceptuální rámec. Důraz kladli na tělesnost, na zobrazení těla a prostoru, který to tělo obývá.

Zdeněk Lhoták: z cyklu Město F. K. (1982)

Akcentováním tělesnosti, vytažením estetického a fyzického na úkor sociálního a politického, se jim podařilo najít souvztažnost mezi díly, u nichž by se při "běžném", letmém, odděleném vnímání jednotlivých cyklů kontinuita nacházela jen obtížně, protože co asi tak mohou mít společného – řekli byste si nejspíš – pohybově neostré snímky žen jdoucích po ulici, cvičící vojáci, horníci pod zemí nebo v umývárnách, akty, série autoportrétů a záběry jakéhosi masa? Ale – ukazuje Lhotákova kniha - jde to poskládat tak, že to dává smysl, že se vyjevuje autorská kontinuita, což upomíná na pružnost fotografie, která je médiem tzv. věrně zobrazujícím, což vůbec neznamená, že zavazujícím při výkladu toho, co je na ní zobrazeno.

Cestovatel po vlastním těle

Protože knihu Dis-torza komponovali Lhoták s Pokorným chronologicky, povšimne si každý, i zcela neškolený divák, že zhruba v polovině svazku přechází fotograf od pozorování druhých lidí k pozorování a zobrazování sebe sama; ostatně názvy cyklů to říkají jasně: Autoportrét BW (rozuměj černobílý) a Autoportrét COL (barevný). Od roku 1989 se Zdeněk Lhoták soustavně fotografuje. Na žádné z těch fotografií se však tvůrce neukáže celý a na žádné z těch fotografií mu nevidíme do obličeje. Fotoaparát u něho "srůstá" s tělem a vesměs z neobvyklých úhlů autor zobrazuje svoje končetiny, trup, záhyby kůže, svaly či ochlupení… a to tak, že ne vždy můžeme identifikovat, o kterou část těla se přesně jedná. Tělo jako krajina sebepoznávání, ale i tělo jako cosi, co je neodvolatelně mé, a přesto na mou mysl může působit cize.

Zdeněk Lhoták: z cyklu Autoportrét BW - 1989-2001, No: 051/1996

S postupujícím časem a s přechodem na barevný materiál Zdeněk Lhoták volil větší detaily. Zprvu, v letech 1989/1990, totiž fotograf zvedl nohy do výšky nebo je překřížil či si je zvrátil do nepřirozené polohy tak, aby narušil běžnou perspektivu. Prostor, v němž svůj "výkrut" odehrál, se ještě dal vytušit nebo dokonce hrál téměř rovnocennou roli, což vyjadřovaly i názvy: Už jsem dlouho nelétal nebo Z. L. a Liberty (foceno u Sochy svobody). Zanedlouho však Lhoták přešel do nové fáze, v níž setrvával přinejmenším do roku 2000, kdy autoportréty v knize končí: do fáze abstrahujících kreací označených jen číslem a rokem, při nichž se s objektivem nořil kupříkladu do dlaně či podpaží.

WWW

Autorovu tvorbu si lze prohlédnout na http://www.lhotak.com

Když se rozhodl fotografovat na barvu, začal si více hrát se světlem a udivený, zvídavý i narcistní dialog s vlastním tělem se mu počal tu a tam rozmazávat do barevných "nadýchaností", z nichž se tělo vytrácí a výsledný obraz je esteticky zaměnitelný. Toto vyměknutí je ve skladbě knihy bohudíky zemněno kombinací barevných autoportrétů s cyklem Maso, v němž se vyskytují i naturalistické nebo strukturální detaily masa, u něhož si nemůžeme být jisti, z kterého tvora vlastně pocházejí.

Má-li Zdeněk Lhoták ve své "autotěloreflexi" pokračovat, pak je podle mě cestou právě dokumentaristická, jakkoliv v obrazové perspektivě posunutá, distorzní tvorba, a nikoliv tušené stíny. Lepší model než je on sám Lhoták už nenajde. A konceptuální rámec, do něhož se mu tělo a maso podařilo zasadit, se nemusí s "naturalismem" tlouci. Toho je příkladem právě kniha Dis-torza.

Zdeněk Lhoták: z cyklu Maso