Robert Vano má ne zrovna tuctový životní příběh a mnohokrát jej v různých interview předhodil veřejnosti, nejpodrobněji v knize-rozhovoru Někdy ráj, který s ním sepsal David Hrbek. Vano otevřeně hovoří o své homosexualitě; hlásí se k ní i v námětech svých fotografií. Současně je Vano mužem z módního průmyslu, fotí a komentuje módu a svět modelek. Jeho fotografické práce možná někoho podráždí, ale v podstatě jsou "hodné", cudné a líbivé.
Platina je grunt?
Retrospektiva v Mánesu je nejlepší, nebo přesněji řečeno nejvýmluvnější fotografickou výstavou, kterou v této zemi Robert Vano zatím měl. Od svého návratu do Československa v roce 1990, z něhož doslova uprchl roku 1967, se představil na řadě výstav, ale vždy se prezentoval jednotlivými cykly nebo výběrem v něčem dílčím. The Platinum Collection čerpá ze čtyř desetiletí (1968-2009) Vanova fotografování.
O výstavě: Robert VanoRobert Vano: The Platinum Collection. Galerie Mánes, Masarykovo nábřeží 250, Praha. Výstava trvá do 9. září, otevřena je denně mimo pondělí denně od 11:00 do 21:00 hodin. Vstupné: plné 100 Kč, snížené 60 Kč, děti do 14 let zdarma (k plné vstupence obdrží návštěvník dárek). Současně vyšla kniha The Platinum Collection v českém a anglickém jazyce, cena 990 Kč. |
Všechny vystavené práce mají jednotný formát a jsou zpracovány technologií, nad níž se v textu k výstavě i ke knize, která při té příležitosti vyšla, rozplývá ředitelka pořádající Leica Gallery Praha Jana Bomerová: "Rezignuji na nebezpečí, že mě někdo nazve druhohorní fosilií, a tvrdošíjně odmítám inkjet a pigmentové tisky, nepřesvědčí mě okázale prezentované testy, které exaktně dokládají, že vydrží celý můj život. Jinak řečeno, pro věčné hodnoty jeden život nestačí a hodnota umění je prověřena právě tímto přesahem. Robert Vano se technikou platinových printů obrací k počátkům a nechává své fotografie vykouzlit světlem. Platinové tisky jsou skrze svoji širokou škálu povrchů, tónů a hlavně skrze svoji dlouhou životnost oblíbené u investorů a sběratelů. Jedinečná krása drahého kovu přesvědčí svojí barevností od teplé černé přes načervenalou až po hnědou, které jsou v želatinových stříbrných tiscích nedosažitelné. Platinové tisky nejsou pouze krásné, ale patří k nejtrvanlivějším ze všech fotografických procesů. Platinové kovy (platina a palladium) jsou stabilnější než zlato a odhaduje se, že správně udělaný platinový tisk vydrží tisíce let."
Jana Bomerová ve svém vyznání ovšem slučuje dvě skutečnosti související spolu nikoliv tak samozřejmě, jak to ona sugeruje: jednou věcí je samotná technologie vzniku fotografického obrazu a případná životnost daného postupu při tvorbě pozitivů, druhou věcí umělecká hodnota fotografie, která může, ale také vůbec nemusí souviset s použitou technologií. Robert Vano jistě investoval značné množství peněz a energie, aby zhotovil více než dvě stovky platinových tisků, které jsou instalovány v Mánesu, ale to nic nemění na tom, že náročnou technologii nasadil i na snímky vysloveně průměrné. Jako celku platinový technologický háv prospěl - poněkud zahladil kvalitativní výkyvy mezi jednotlivými snímky a podtrhl autorského ducha, který tvoří svorník mezi Vanovými pracemi různého staří a charakteru (akty, portréty, zátiší s květinami, městské krajiny, móda). Avšak organickou a nezamaskovatelnou součástí onoho autorského ducha je umělecká nevyrovnanost, častá odvozenost Vanových prací buď z uměleckých vzorů (Američan Robert Mapplethorpe stojí mezi nimi na prvním místě), nebo z obecně známých obrazů (pohledy na starou Prahu, pařížské zahrady, palmy v Cannes i jinde).
Zlatá osmdesátá
Možná vůbec základním tématem, ale také traumatem současného Roberta Vana je plynutí času. Při komponování retrospektivy The Platinum Collection zrušil veškerou chronologii, snažil se svůj vývoj v čase zmatnět, ne-li popřít. Použitý platinový tisk mu to usnadnil, neboť tato technologie vtiskuje zvětšenině - bez ohledu na námět - hmotný ráz rukodělnosti, ušlechtilé minulosti, poctivé antikvárnosti. Exponáty umělec naskládal do jedné řady na tři stěny Mánesu a ověsil jimi i několik sloupů v galerii. V takto vzniklém proudu se snímky z jednotlivých fází tvorby přelévají přes sebe. Zkrátka pel mel. Určujícím principem není vývoj, nýbrž pocit. Úskalím je tu počet prací nutných k obsazení rozlehlého Mánesu: na první stěně, čítající asi osm desítek exemplářů, je asociativní, motivicky rytmizovaný sled velmi přijatelný a jde o nejsilnější výstavní partii, kterou Robert Vano v Česku kdy sestavil. Ale hned následující stěna je nejprve zanesena homosexuálně popisným cyklem mužských hrátek vo vodě Adršpach (1992), který by zasluhoval silnou početní redukci, a následuje zdlouhavé motání se v kruhu, rozmělnění dojmu z úvodní stěny.
Navzdory úmyslnému rozmytí vývojových kontur si lze v Mánesu všimnout, že vrchol Vanovy tvorby leží v osmdesátých letech, kdy se pracoval v New Yorku, v Paříži či v Miláně. To, co tomu u Roberta Vana fotograficky předcházelo, bylo na to přípravou. A to, co po roce 1989 u Vana následovalo, je nepřetržitou rozpomínkou na ztracený (i když jistě nikoliv bezbolestný) ráj "osmdesátek".
Doprovodné akce k výstavě19. srpna od 19:00 – večer s Robertem Vanem: Jak jsem se stal fotografem |
