náhledy
Prvním prezidentem francouzské 5. republiky se stal Charles de Gaulle. Vůdce francouzského odporu vůči nacistům vynesla k moci politická nestabilita a rozpad koloniálního panství. Francie během deseti let vystřídala dvacet kabinetů, musela se potupně stáhnout z Indočíny a vyklízela své državy v severní Africe. Na snímku de Gaulle zdraví své jednotky po osvobození Paříže v roce 1944.
Autor: Profimedia.cz
V květnu 1958 se v Alžíru vzbouřili generálové nespokojení s liknavým postupem Paříže vůči arabským povstalcům. Obsadili Korsiku, hrozili tažením na Paříž a volali po návratu osmašedesátiletého generála. De Gaulle dostal na půl roku plnou moc a na konci září Francouzi v referendu schválili novou ústavu, která zavedla prezidentský systém.
Autor: Profimedia.cz
Francie se podle de Gaullovy vize měla stát světovou velmocí nezávislou na Washingtonu i Moskvě. Pod jeho vedením získala jaderné zbraně a stáhla se z Alžírska. De Gaulle si tím proti sobě poštval armádu a bílé osadníky, kteří ho vynesli k moci. Na snímku de Gaulle během návštěvy Alžírska.
Autor: Profimedia.cz
Během bouřlivých událostí v roce 1968 se proti jeho vládě postavila bouřící mládež a de Gaulle uvažoval, že do ulic pošle armádu. Rezignoval v dubnu 1969 a o rok později zemřel ve svém venkovském sídle v Colombey, kde je pochován na místním hřbitově. Na snímku nepokoje v Latinské čtvrti.
Autor: Profimedia.cz
Georges Pompidou byl de Gaullův oddanný spojenec a dlouholetý premiér. Na rozdíl od něj ale souhlasil se vstupem Velké Británie do Evropského hospodářského společenství. Zasadil se také o projekt vysokorychlostních vlaků TGV a modernizaci Paříže. Na jeho popud vzniklo muzeum moderního umění, které dnes nese jeho jméno. V dubnu 1974 v prezidentské funkci náhle podlehl leukémii. Na snímku s čínským premiérem Čou En-lajem.
Autor: Profimedia.cz
Valéry Giscard d'Estaing musel čelit ekonomickým potížím způsobeným energetickou krizí i řadě skandálů. Vzdálený potomek Ludvíka XV. se například přátelil s africkým "císařem " Bokassou I., který mu daroval nakradené diamanty.
Autor: Profimedia.cz
V roce 1981 Giscard ve volbách podlehl socialistickému kandidátovi Francoisovi Mitterrandovi. Někdejší stoupenec vichistického režimu se během války přidal k odboji a postupně se vypracoval v přední figuru francouzské levice. Na snímku Mitterrand se svojí ženou Danielle krátce po vítězství ve volbách.
Autor: Profimedia.cz
Pozval do kabinetu komunisty, které vládní odpovědnost připravila o voliče a vliv. Znárodňování a sociální výhody ekonomice nepomohly a Mitterrand musel začít škrtat. Po vítězství pravice v parlamentních volbách nastala poprvé éra tzv. soužití, kdy premiér a prezident byli z jiných partají.
Autor: Profimedia.cz
Mitterrand byl stejně jako jeho předchůdci stoupencem evropské integrace. Spolu s německým kancléřem Helmutem Kohlem (na snímku vlevo) stál u vzniku Maastrichtské smlouvy, jen se sebezapřením ale sledoval sjednocení Německa. Zemřel v roce 1995 jen osm měsíců po odchodu z Elysejského paláce na rakovinu prostaty, kterou většinu doby úspěšně tajil.
Autor: Profimedia.cz
Jacques Chirac (na snímku z roku 1977) prošel opačnou ideologickou proměnou něž Mitterand. V mládí byl zapáleným komunistou, ale postupně se z něj stal gaullista. V době svého zvolení měl za sebou už bohatou politickou kariéru. Byl ministrem, premiérem či starostou Paříže. Díky svému přímočarému stylu si vysloužil přezdívku buldozer.
Autor: Profimedia.cz
Po svém nástupu k moci snížil daně, zrušil cenové stropy a zahájil privatizaci státních podniků. V prezidentských volbách v roce 2002 s ním do druhého kola překvapivě postoupil nacionalista Jean-Marie Le Pen. Francouzi se lekli a pro Chiraca v druhém kole hlasovalo 82,5 procenta voličů.
Autor: Profimedia.cz
Během druhého volebního období se postavil proti americké invazi do Iráku a musel skousnout francouzské NE v referendu o ústavní smlouvě EU. Loni v prosinci dostal dvouletou podmínku za zneužívání peněz z pařížské pokladny. Churavý Chirac, který údajně trpí výpadky paměti, se soudu nezúčastnil.
Autor: Profimedia.cz
Nicolas Sarkozy v roce 2007 v bitvě o Elysejský palác porazil kandidátku socialistů Ségolene Royalovou. Syn maďarského aristokrata se krátce po vítězství ve volbách rozvedl se svojí druhou ženou a oženil se s modelkou a zpěvačkou Carlou Bruniovou.
Autor: Reuters
Horkokrevný politik, který se rád prezentuje jako rozhodný bojovník proti zločinu, se potýkal s finanční krizí i revoluční vlnou v arabském světě. Po vypuknutí povstání v Libyi zapomněl na své někdejší přátelství s diktátorem Muammarem Kaddáfím a zavelel k náletům na jeho pozice. V souboji se socialistou Hollandem mu ale průzkumy předpovídají porážku.
Autor: Reuters