Soud, kde se herečka domáhala ochrany své cti, ve středu rozhodl, že byla v evidenci neoprávněně. To je rozhodnutí, které nemá žádný význam. České soudy je dají každému, kdo je požádá.
Zdravý rozum by čekal jiné rozhodnutí: neexistuje žádný důkaz, že herečka někoho udala. Dokud takový důkaz není, nikdo nesmí herečku hanebně označovat. Kdo to učiní, bude ztrestán.
Příběh Bohdalové je srozumitelný: tlačili ji do kouta jejím uvězněným otcem. Herečka manévrovala, až z pekelného kola vypadla. Vlastně by se jí dnes mělo říci: Děkujeme ti.
Je však na seznamu a soudy budou v patafyzickém mudrování pokračovat: smějí ji ze seznamu vyškrtnout, či ne? Soudy mají zjišťovat, co kdo udělal, nikoliv kde je zapsán. Potíž je, že jejich nálezů už si nikdo neváží.
Kolika evidentním fízlům už udělily podivný pardon? Totiž neudělily, jen záhadně řekly: Byl evidován neoprávněně. Ale každý, kdo k nim jde se svou ctí, chce, aby řekly: Je, či není důkaz, že udával.
Nikdo kromě udavačů nepotřebuje nesrozumitelné výklady. Máme udavače, bral peníze, podepisoval stvrzenky, ale je na seznamu neoprávněně! Cha, cha... Stát je však pro čest občanů nebezpečný.
Neochrání ji, nýbrž ohrozí. Kolika udavačů se zastal, kolik nevinných zhanobil, kdo to kdy sečte? V ohrožování naší cti bude pokračovat: sestaví proti nám nové nedomyšlené zákony plné nejasností a protimluvů.
Jedno však cílevědomě přehlíží. Kdo jsou ti oni, kteří usilovali o Bohdalovou? Kde jsou jejich jména, obličeje, kde jsou tresty, které jim právem náležejí? Nikde. Hon na herečku, která proti nim obstála, je zajímavější než soud s estébáckými ničemy.
Můžeme být dost loajální ke státu, který jedny nepotrestá, čest druhých neochrání; který z estébáctví a udavačství udělal guláš, v němž dnes už vše rovno jest. Vinnej, nevinnej, bere nás po řadě.
