Globální nerovnováhy, které stály u kořene krachu z roku 2008, dosud nebyly korigovány – některé z nich se dokonce prohloubily. USA stále spotřebovávají více, než vyrábějí, a vykazují chronický obchodní schodek. Spotřeba zůstává příliš vysoká – dosahuje téměř 70 procent HDP oproti neudržitelně nízké hodnotě 35,6 procenta HDP v Číně. Domácnosti jsou předlužené a musí více spořit.
Americká ekonomika potřebuje vyšší produktivitu, avšak americké korporace, které jsou velmi ziskové, hromadí hotovost, místo aby ji investovaly – cílem kvantitativního uvolňování je přitom odvrácení hrozby deflace. V Číně je naproti tomu bankovním úvěrům potřeba přitáhnout uzdu, avšak regulačním snahám brání mimoúčetní financování a rozvoj neformálního kvazibankovního sektoru. Ekonomika tam vykazuje známky přehřátí.
Čínský jüan
Tyto nerovnováhy by se daly snížit, kdyby USA používaly spíše fiskální než měnový stimul a kdyby Čína umožnila zhodnotit jüan spořádaným způsobem. Tomu však stojí v cestě vnitřní politika obou zemí.
Zauzlování
V USA byli republikáni, kteří vyhráli volby do Kongresu, odhodlaní prodloužit Bushovy daňové škrty v celé šíři. To ponechává malý prostor k fiskálnímu stimulu, ačkoliv slevu na dani budou lidé pravděpodobněji spořit, než investovat. Proto se Fed musel uchýlit ke kvantitativnímu uvolňování, přestože toto opatření má sklon stimulovat spíše bubliny aktiv než produktivní investice.
Čína interpretuje kvantitativní uvolňování jako spiknutí s cílem devalvovat dolar a revalvovat jüan. USA zase nemohou pochopit, proč se Čína staví tak zdráhavě k umožnění revalvace jüanu, když by to pomohlo utlumit inflační tlaky.
Udržování dvoupilířové měnové soustavy a podhodnocené měny bylo a je klíčem k čínskému úspěchu. Je totiž daleko účinnější než zdanění coby nástroj, jak ukrojit podstatný díl z plateb za čínský vývoz, které narůstají ve formě měnových rezerv a dají se použít podle uvážení centrální vlády. Díky tomu se centrální vláda stala velmi mocnou a přilákala do svých služeb nejlepší mozky.
Obchodní rovnováhu by Čína raději zlepšila odstraněním obchodních bariér než úpravou směnného kurzu, protože se zdráhá ještě více zatížit své vývozní sektory, přičemž však dychtí po přístupu k americkým technologiím.
Čínské padělky známých zapalovačů firmy Zippo
Čínské padělky známých zapalovačů firmy Zippo
Spojené státy zase dál omezují vývoz špičkových technologií do Číny kvůli nerespektování práv duševního vlastnictví v této zemi. USA dávají přednost zvýšení ceny čínského dovozu, což pomůže zmírnit deflační tlaky; zároveň by se tím zmírnila potřeba kvantitativního uvolňování a odstranil jeden zdroj čínských stížností.
Čínské padělky Nokie N95
Čínské padělky Nokie N95
Spory o zájmy
Situace je dnes taková, že obě země uskutečňují politiku, která není prospěšná druhé zemi a není optimální ani pro vlastní ekonomiku. Celé globální ekonomice by prospělo, kdyby se obě strany poslouchaly a zkoordinovaly svou hospodářskou politiku.
Děje se však pravý opak. Konflikt v hospodářské politice se šíří i do geopolitické sféry. Nejprve Čína prohlásila, že má "klíčové zájmy" v Jihočínském moři, a v podstatě prohlásila více než třísetkilometrovou "zvláštní ekonomickou zónu" vedoucí přes celý region za své teritoriální vody. Americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová opáčila, že USA mají v této oblasti rovněž své "zájmy". Obě země jsou tak dnes ve sporu o rozlehlou a klíčově důležitou mořskou oblast v Asii.
Poté se Čína poškorpila s Japonskem kvůli sporu o ostrovy Tiao-jü nebo též Senkaku. Jen málokdo na Západě si dokáže představit, jak vážně Čína tuto otázku bere. Geologicky jsou ostrovy spojeny s Tchaj-wanem a Japonsko nad nimi získalo kontrolu, když se v roce 1895 zmocnilo Tchaj-wanu. To z hlediska "jediné čínské doktríny" povyšuje tyto neobydlené skály na stejnou úroveň důležitosti jako Tchaj-wan či Tibet. Čína nesla velmi nelibě, když se USA přiklonily ke stanovisku Japonska.
Hillary Clintonová v Japonsku. V pozadí japonský ministr zahraničí Kacuja Okada (21. května 2010)
Rychlý vzestup Číny a neméně rychlá ztráta moci a vlivu Ameriky vytvořily nebezpečnou situaci. S výjimkou pokojného přechodu vedoucí role ve světě z Velké Británie na USA po první světové válce byly tyto globální přesuny moci vždy doprovázeny ozbrojeným konfliktem. Zhoršení vztahů mezi USA a Čínou je obzvláště znepokojivé, protože k němu dochází na pozadí globálních nerovnováh a vážných vnitropolitických štěpení, která dohánějí obě země k nesmlouvavým postojům.
Globální nerovnováhy by se daly léčit a konfliktům by se dalo vyhnout pouze prostřednictvím rozsáhlejší mezinárodní spolupráce. Makroekonomická politika však není jedinou oblastí, která by měla prospěch z lepšího porozumění mezi oběma zeměmi.
Afghánský tlak na novou velmoc
Vezměte si Afghánistán. Tato země je bohatá na nerostné zdroje, po nichž v Číně existuje poptávka, avšak jsou to USA, které na okupaci této země vynakládají 10 miliard dolarů měsíčně, přičemž roční HDP Afghánistánu činí pouhých 15 miliard dolarů. Momentálně to vypadá tak, že USA pravděpodobně sníží svou přítomnost v zemi dříve, než v ní zavládne mír a než se rozvine těžba nerostných zdrojů. Protože je však přirozeným trhem pro tyto nerosty Čína, bylo by logické, kdyby Peking povzbudil pokračující americké angažmá tím, že značně přispěje na výcvik afghánské armády.
Zásobování vojáků v neprostupném terénu.
Čína se zachovala prozíravě, když přijala doktrínu harmonického rozvoje, avšak nedávno se od této doktríny odchýlila. Tempo změn je očividně příliš rychlé, než aby se mu vedoucí čínští představitelé stačili přizpůsobovat. Čínské vedení se zaobírá péčí o potřeby vlastního lidu, z nichž mnozí stále žijí pod hranicí chudoby. Čína se však stala velmocí se všemi povinnostmi, které z toho vyplývají, bez ohledu na to, zda si to vedení připouští, nebo ne. A světový pořádek je zapotřebí udržovat, jinak se zvrhne v nepořádek.
Když americký prezident Barack Obama navštívil v listopadu 2009 Čínu, ocenil rychlý vzestup této země a nabídl jí partnerství při udržování a zlepšování světového řádu. Čínské vedení však tuto nabídku odmítlo s vysvětlením, že Čína je rozvojová země, která sotva dokáže uspokojit potřeby vlastního lidu.
Prezident Obama navštívil vojáky na základně Bagrám.
Americká základna Margah v provincii Paktika v Afghánistánu
Tento rozkol je nešťastný, protože zlepšení čínské životní úrovně a participace Číny na budování lepšího světového uspořádání by měly jít ruku v ruce. Pouze bude-li Čína věnovat větší pozornost otázce, jak ji vnímá a přijímá zbytek světa, může dál pokojným způsobem růst.
Čínské vedení ví, že musí splnit minimální očekávání vlastního lidu, aby udrželo vnitřní klid a stabilitu; nyní se však také musí naučit, jak se učinit přijatelným pro ostatní svět, aby udrželo vnější klid a stabilitu. To znamená, že se Čína musí stát otevřenější společností a hrát aktivnější roli při udržování pokojného a stabilního světového uspořádání.
Čína by to neměla pokládat za tíživou nutnost, nýbrž za inspiraci k velikosti. Nejlepšími obdobími čínských dějin byla ta, v nichž byla země nejotevřenější dovnitř i navenek.
Classics in Lego: Pekingské náměstí Tchien-an-men v době protestů v roce 1989.
Znepokojení nejen sousedů
Naopak pokud jde o vojenskou moc, Čína se s USA ještě nějakou dobu nebude moci měřit. V případě pokračování současných trendů začne Čína zákonitě vyčleňovat na armádu stále větší podíl svých prostředků na úkor všeobecné populace, jejíž očekávání se budou čínskému vedení stále obtížnější naplňovat. V takovém případě se dnešní prosperita pravděpodobně ukáže jako přechodná. Znepokojení sousedé pravděpodobně začnou hledat ochranu pod křídly amerického orla, což dále posílí vojenský rozpočet USA, který je už nyní přehnaně vysoký. Nevyvinou-li obě strany cílevědomé úsilí o dosažení lepšího vzájemného porozumění, čeká svět v roce 2011 i později bouřlivá doba.
Copyright: Project Syndicate, 2010. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky jsou redakční.
