Prezident Klaus proto není schopen nahlédnout, že pokud v jedné větě tvrdí, že zločinec je sám „šílený“ a jeho čin „nepochopitelný“, těžko může obviňovat druhé z něčeho, co se logice jednoduchých příčin a následků vymyká.
V souvislosti s událostí v Norsku myšlenkové pochody Václava Klause vykazují opakovaně regresivní kontradikčnost:
1) Deklaruje, že nechápe samotnou výlučnost této události, zároveň ale obviňuje nejen norskou, nýbrž i západní společnost jako takovou.
2) Vykazuje zločin mimo „oblast lidskosti“, aby ovšem - mimo jakoukoliv logiku - onu Norovu monstrózní agresi zpětně vřadil do kauzality přímých důsledků plynoucích - dle Klause - z postmoderního řádu.
Adolf Hitler - Mein Kampf
3) Ahistoricky tvrdí, že svou spodstatou a svými proporcemi považuje dotyčný čin za "zcela neevropský". Tím vytěsňuje nepříjemnou evropskou zkušenost, totiž že diskurs vyzývající k rasové, kulturní nebo pohlavní nenávisti má v Evropě hlubší kořeny. Stačí si připomenout nechvalně známé dílo Adolfa Hitlera Můj boj nebo sexistické středověké dílo dominikánských mnichů Iacobuse Sprengera a Henricuse Institoriuse Kladivo na čarodějnice. Navíc při existenci plynových komor je Klausova teze o "neevropských" zločinech trapným postkoloniálním mýtem snažící se simulovat představu o civilizovanějším vraždění.
Stránky z manifestu norského fanatika Anderse Behringa Breivika
Proč se nevidí v intelektuálním zrcadle
Prezidentův za vlasy přitažený sociální determinismus tak částečně koketuje s dobovou marxistickou teorií zločinu. Je známo, že například v raném sovětském Rusku byla určitá kriminalita (prostituce, krádež atd.), ideologicky vykládaná jako důsledek vykořisťující třídní společnosti. Václav Klaus slovo „třídní“ zaměnil za slovo „postmoderní“ a snaží se podobně ideologicky tvrdit, že masakr v Norsku byl podmíněný „dnešní postmoderní“ společností.
Svou ideologicky účelovou interpretací se však dostal spíš na úroveň politického šamanismu, v duchu známého příběhu o kmenovém náčelníkovi, který sledoval, kterak pravidelně většina mladých děvčat odchází z vesnice za úplňku do buše a poté, když se staly těhotnými, rituálně prohlašoval, že za jejich oplodněním vězí samotný Měsíc.
Hlavním problémem politického šamanství, v němž všechno temně souvisí se vším, je skutečnost, že pokud by Václav Klaus chtěl opravdu trvat na platnosti svého tvrzení, musel by si nejdřív stoupnout před intelektuální zrcadlo a přiznat si, že vzhledem k tomu, že se norský masový vrah ve svém manifestu souhlasně vyjadřuje také o jeho názorech na Evropskou unii, musel by český prezident nejdříve prohlásit, že je za masakr spoluodpovědný.
Prezident Václav Klaus
Jenže zde jsme se u jádra pudla: pokud by se Václav Klaus postavil před zrcadla svého vlastního myšlení, jevil by se sám sobě neviditelný. Podobně je v zrcadle vlastního zločinu sobě neviditelný i masový vrah, který jen pár dnů po masakru při prvním soudním přelíčení prohlásil, že je nevinný, protože chtěl zachránit Evropu.
Prezident vynálezce
Německý sociolog Ulrich Beck ve svých dílech varovně píše, že zatímco proces modernizace přináší rušení starých hranic mezi třídami, rodinami, národy a rolemi pohlaví, existuje zároveň protireakce v podobě jakési vnitřní „antimoderny“, kde se naopak renovují nové ploty a vytyčují nové vlajky a kde uzavřenost myšlení a jednání začíná znovu nabývat svůdný lesk.
Podle zmiňovaného sociologa společným znakem této postupně se rodící politické antimoderny, která se na jedné straně vyznačuje „korektním vražděním“ a na druhé (mimo jiné klausovským) smetáním otázek a problémů se stolu, je anticivilizační vůle k moci a k jednání založená na vědomí, které mizí v „nepochybnosti“ pojmů jako je pohlavní role, domov, tradice, národ, náboženství, vlastní a cizí, atd.
Anders Behring Breivik (Ilustrační snímek)
Postmoderní galut
V časopisu Listy 1973 č. 5-6, které vydával Jiří Pelikán v době své emigrace v Římě, je publikován Poslední rozhovor s Egonem Hostovským, kde český exilový spisovatel říká, že ačkoliv musel několikrát emigrovat a žil v mnoha zemích, už ve svých vzpomínkách napsal, že „cizí“ země, ve které mu bylo nejlíp a do které emigroval po roce 1949, se jmenuje Norsko.
Podle jeho vyprávění se mu právě v této zemi po skončení holocaustu a únorovém komunistickém puči začal jevit svět "růžovější": "Měl jsem literární úspěchy a lidé se ke mně chovali báječně. Jako k Čechoslovákovi a jako ke kamarádovi, který se octl v trablu — i když si ho, podle mínění většiny, zavinil sám."
Jako emigrant židovského původu si uvědomoval, že jedním z motorů moderního života je "rozptylování". Nemožnost "zakotvit", nutnost opouštět nejen domov (dobrovolně nebo nedobrovolně), a to jak navenek, tak uvnitř. Hostovský říká, že celou komplikovanou situaci moderního člověka vyjadřuje jediné slovo - "exil" (hebrejsky galut nebo golut). Latinské slovo exilium znamená doslova „vně tohoto místa“.
Podle něho žijeme všichni neustále v „galutu“ mezi nějakým koutem, v němž se vyrostli a ke kterému jsme přilnuli, a často z něho přitom musíme z nějakého důvodu pryč. Třeba proto, že se "nám prostě zhnusí. Nebo začneme snít o lepším, spravedlivějším koutě".
Hráči i fanoušci Bohemians a Slavie uctili před začátkem zápasu minutou ticha památku oběti nedávného řádění atentátníka v Norsku.
Hostovský však překonal tradiční pojetí exilu jakožto synonymum pro židovskou diasporu, která je spojena se silným národním a socionáboženským pojetím, protože podle něho tímto koutem může být nejen země či národ, ale i rodina, blízká bytost, dokonce náš ideový svět či pouhé město, kde vyděláváme velké příjmy a z něhož nakonec utečeme. Toto "rozptylování" nás přivádí nejen mezi cizí země, cizí kultury a lidi, ale dokonce i do "cizího" způsobu uvažování. Galut v podobě "rozpolcení" v nás tak vyvolává něco, co jsme v sobě sami neměli a otvírá nám naše vlastní problémy.
Egon Hostovský
Galut znamená odjet do zaslíbené země a vědět, že na hroby našich předků už nebude nikdo klást kamínky a že ten, na něhož jsme čekali, nepřišel. Ve zmíněném rozhovoru nakonec Hostovský futuristicky prohlásil, že galut moderní existence nemohou změnit žádné "snahy domácích pánů v bačkorách, kteří všude a vždycky reprezentují moc, status quo, nehybnost. Marně si vymýšlejí novodobý nacionalismus, kořeny, 'opustíš-li mě' a co já vím."
Domácí pán z Pražského hradu
Český prezident se svými výroky na adresu norské a současné západní společnosti opětovně projevil jako „domácí pán v bačkorách“ vymýšlející nový nacionalismus a reprezentující nehybnost politické moci a statu quo. Místo aby důstojným způsobem vzdal hold Norsku jako zemi, která dlouhodobě nabízí pomocnou ruku různým lidem v "rozpolcení moderní existence", takže i exil může být pro některé "růžovější", rozhodl se ji naopak jako politický bačkorář obviňovat z toho, že je zemí a společností příliš tolerantní.
Oběti Anderse Behringa Breivika
Klausovy výroky jsou podobně skandální jako veřejný výrok kanadského policisty na torontské univerzitě, který prohlásil, že ženy by neměly chodit spoře oděné jako coury, pokud nechtějí, aby je někdo sexuálně nenapadl a který následně odstartoval protestní vlnu feministických globálních "pochodů-cour".
I výrok českého prezidenta by si zasloužil pár mezinárodní demonstrativních "postmoderních-pochodů", aby si uvědomil, že za agresi v Norsku může jen agresor a že jeho veřejná prohlášení jsou jen formou post-moderního fundamentalismu snažící se o nové "patriarchální hnutí".
Mirek Vodrážka
Zatímco v Klausově tolik kritizované permisivní západní společnosti existuje možnost rychlé sociální reakce i v podobě uznání chyby (kanadský policejní úředník se studentkám okamžitě veřejně omluvil), antimoderní politický bačkorář nechápe smysl omluvy a zarytě mlčí, neboť je povýšený nad galut moderní existence. Jeho dlouhodobé politické krédo totiž zní: Raději být domácím pánem v bačkorách jakékoliv existence než svobodným nomádem v postmoderním galutu.
