Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Filozof Petříček: S nedůvěrou pohlížím na ty, kdo se změnili

Doporučujeme   7:13aktualizováno  7:13
Mých 20 let svobody. Pod tímto názvem vycházejí každý týden eseje, ve kterých se dvacet předních osobností z různých oblastí života ohlédne za dvěma desetiletími demokracie. Seriál budeme přinášet každý týden až do 17. listopadu. Dnešní esej napsal filozof Miroslav Petříček.

Filozof Petříček: Do normálního světa patří i různá blbost, která je spojená s moderním a postmoderním státem. | foto:  Dan Materna, MAFRA

Změnilo se všechno. Nezměnilo se nic. Tak nějak by mohla vypadat stručná zpráva o posledním dvacetiletí, neboť osobní pohled může být sotva jiný než takto rozporný. První fakt je zřejmý sám sebou: téměř nic už není tam, kde to bývalo dřív. A většinou je v této změně i rozum. Chodil jsem kdysi na ovar s chlebem a hořčicí do ušmudlaného bufetu v pražské Pařížské ulici; dnes vidím, že takto situovaná provozovna byla urbanistická nehoráznost. Pařížská ulice je bulvár uprostřed města a sluší podnikům úplně jiného střihu.

Ale to je pouze bizarní příklad, který dokládá, že zpupné pohrdání jinou než fiktivní realitou vládlo tehdy v malém stejně jako ve velkém, na hradě i v podhradí.

V tomto ohledu se určitě změnilo všechno. A pokud se nám zdá, že jeden nerozum jen vystřídal jiný, měli bychom si v takové slabé chvilce pokaždé připomenout, že teď je možné proti nerozumu nejrůznějšími cestami veřejně protestovat, blogováním počínaje a volbami konče – a bezpočtem způsobů mezi obojím. Politologové mluví, a to zcela právem, o přechodu od uzavřené k otevřené společnosti.

Jenže co tento obecný popis znamená konkrétně, co k němu dodalo uplynulých dvacet let?

Chceme jistotu jako sociální dávku

Jistě to byla změna nějak hlubší, a proto i mnohem nepříjemnější než ty, které nejsou než kosmetickými úpravami. Zmizely hradby ghetta, které bránily svobodě – ale které před svobodou také dobře chránily. Až tak dobře, že se u nás, kdo jsme žili uvnitř, vyvinul stockholmský syndrom závislosti na věznitelích, jehož je těžké se zbavit, a proto stále toužíme po nějakých substitučních drogách, abychom se znovu mohli stát rukojmími.

Neumíme hledat jistotu v sobě, potřebujeme ji dostávat jako sociální dávku, kterou nechť poskytuje stát nebo někdo jiný, kdo slibuje přeměnit stát na rezervaci s neomezeným ručením pořádku. Jako by se nic nezměnilo! Ale ono se změnilo, a skutečně se změnilo úplně všechno. Nepřeháním, nepřímo o tom svědčí naše chování: stačí si připomenout, jak se všude a dodnes zaklínáme "standardními" řešeními, jako bychom se báli neznámého světa, do něhož jsme se tak bezhlavě vrhli, a zase toužili po univerzálním manuálu, vědecky zdůvodněných poučkách, normalizaci. Jako by se nic nezměnilo. Ale nic takového nikde není, protože změna je zjevně větší, než jsme ochotni si přiznat – a došlo k ní nejen u nás, ale i jinde, takže vezmeme-li slovo globalizace vážně, je změna spíše stav současného světa. Svět není podstatné jméno, nýbrž sloveso.

Naše změna je naroubovaná na nějakou větší a ta lokální, ve střední a východní Evropě, je součástí globálního pohybu, což (mimochodem řečeno) přesvědčivě dokládá projekt Monument transformace v Městské knihovně a jeho Atlas transformace se třemi stovkami hesel a diagramů. Tím spíše se pak můžeme jen stěží spoléhat na osvědčené standardy: svět, v němž kdysi fungovaly, neexistuje. Je-li transformace obecným stavem současného světa, a tedy jeho norma, pak častěji, než je nám milé, nezbývá než reagovat jedinečným způsobem na jedinečné situace. A nelze se tvářit, že se nic nestalo, protože to, co se stalo, dokonale brání tomu, abychom změnu neviděli.

Ztratili jsme ochromení, na které jsme se za dlouhá léta dokázali adaptovat, ale následky léčby zdaleka nejsou jen příjemné. Všechno, od ekologie, nefungující ekonomiky a ničení životního prostředí přes aroganci veřejných orgánů a institucí až po nehorázné falšování dějin a ideologizující krádež každodennosti, tedy všechno to, co se při absenci veřejného prostoru a u vědomí občanské bezmoci vytěsňovalo do sféry věcí neřešitelných, to všechno teď naléhá jako cosi, co řešeno být musí a má. Ne obecně, ale zcela konkrétně.

Jinak řečeno: odpovědnosti se nelze vyhýbat odkazem k "moci", která bere odpovědnost na sebe, degradujíc tak jednoho každého na nesvéprávného jedince, jemuž právem přísluší pouze úloha kolečka ve stroji, jehož chodu nerozumí.

Příjemnou indiferenci najednou vystřídal protivný příkaz kriticky rozlišovat, který o sobě dává vědět nakonec i za bezbřehou dojímavostí nejrůznějších podob telenovelismu. Neboť sotva člověk osuší slzy, ze všech stran na něj vyskakuje realita. A dojatý či rozveselený člověk může být najednou sám sobě protivný. To se samozřejmě mohlo stát i dřív, ale dneska se není před sebou kam schovat. Ani v politice, ani mimo ni. Dobré víly z pohádek mívají jen zřídka holé lebky, to spíš smrtka.

Složité nemáme zjednodušovat

Změny jsou ovšem k ničemu, jestliže z nich také neplyne nějaké poučení. Proměna, kterou prožíváme, jich však přinesla možná až příliš. Tedy jen to nejdůležitější: to, čemu je nejvíce třeba se bránit, jsou nejrůznější – skryté i zastřené – podoby odlehčování a usnadňování. Složitému nelze porozumět tím, že je budeme zjednodušovat. Nikoli proto, že je to nějak morálně nepřijatelné, nýbrž prostě proto, že je to zrádné. Zaměňujeme pak totiž mapu s krajinou. Chtěli bychom například, aby za důležité platilo jen to, co je měřitelné, ale tím se vzápětí ocitáme na scestí, protože jsme zaměnili vzdělání za vědu. Tento eskamotérský trik by se podařilo dokonale zamaskovat teprve tehdy, až by všichni uvěřili, že morálka není nic jiného než soustava jednoduchých rovnic a váha myšlenky že se počítá v kilogramech.

Zjednodušování je zrádné, protože jeho ideálem je (absurdně v globálním světě) unifikace: jednotné testy, jediná daň a nakonec už jen počítačový program, který vše vyhodnotí na základě jednoduchého algoritmu tak, že výsledek nebude ovlivněn jinou lidskou svévolí, než je ta, která ho stvořila. Po tom všem je i dneska možné toužit, ba zdá se, že technologie už něco takového umožňuje, avšak změna spočívá v tom, že nic z toho se nikdy nepodaří dosáhnout. Právě proto, že nežijeme ani v ghettu, ani v rezervaci či laboratoři, nýbrž v otevřeném světě, v němž navzdory přesvědčení, že všechny labutě jsou bílé, přicházejí tu a tam ověřitelné zprávy o výskytu labutě černé.

Jediné, co víme s naprostou jistotou, je tedy to, že tvrzení "všechny labutě jsou bílé" je nepravdivé. Jak říká americký esejista Nassim Nicholas Taleb, svět, v němž žijeme, se nakonec zdá skládat už jen ze samých černých labutí a spolehlivěji víme, co je špatně, než to, co je dobře. Ale takto je to se vším. Je sice riskantní žít v takové nejistotě, avšak pokud bychom přijímali různá ulehčení a usnadnění, znamenalo by to, že se necháváme připravit o vlastní příběh.

Proč bych se měl měnit?

To se už ale dostávám k druhé polovině svého původního tvrzení, které znělo: změnilo se vše, nezměnilo se nic. K té, která je nutně osobní. Změnil jsem se? Ale proč bych to, při psu, dělal? Jistě, všichni se chováme více nebo méně jinak než dřív, často se i věnujeme něčemu úplně jinému než tenkrát, ale znamená to, že si teď, po změně, myslíme o minulé době, o době před změnou, něco úplně jiného než tenkrát?

Kdyby tomu tak bylo, potom by bylo lépe všech změn se vystříhat. Doufám, že ani tahle změna mne osobně nezměnila, že můj příběh je stále mým příběhem a že politické převraty jsou jeho součástí, nikoli však příčinou. Připouštím, že s nedůvěrou pohlížím na ty, kdo se změnili, jako by jejich příběh byl jen volnou řadou epizod. Nemyslím si ani, že si protiřečím, když teď najednou změnu popírám. Mám totiž na mysli druhé velké poučení posledního dvacetiletí: změna se může uskutečnit jen vahou osobních příběhů, z moci příběhu jednoho každého z nás, příběhu, který je náš, protože jej jeden každý z nás sám za sebe píše a v každé větě trvá na sobě jako autorovi tohoto příběhu. Minulý režim nezlikvidovaly televizní seriály, ale tato síla. Z čehož vyplývá, že hodnoty existují, pouze pokud je někdo zastává. Nejsou to ani nášivky na bundě, ani tetování na těle, nýbrž důvod příběhu.

Možná je to ale až příliš optimistická víra, možná nás čeká změna mnohem hlubší, taková, která nás nakonec změní i uvnitř a naše příběhy učiní bezcennými. I to patří k dvojznačnostem, kterým dnes musíme čelit. Proti nerozumu můžeme dnes velmi účinně bojovat také proto, že nás spojuje síť počítačů. Jenže co se s námi stane, až se propojením nejrůznějších komunitních sítí stane z lidského společenství cosi jako roj?

Budou mít potom příběhy ještě nějaký smysl?

Miroslav Petříček

Miroslav Petříček (* 1951) je známý český filozof. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze soukromě studoval u filozofa Jana Patočky V letech 1972–1990 pracoval v Českém hydrometeorologickém ústavu. Dnes působí jako vysokoškolský profesor na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zabývá se filozofií umění, vztahem mezi filozofií, filmem, literaturou a uměním. Věnuje se současné francouzské filozofii. Vydal celou řadu publikací, například knihu Majestát zákona – Raymond Chandler a pozdní dekonstrukce (2000) nebo Úvod do současné filosofie (1997). Před osmi lety nám v rozhovoru řekl: "Do normálního světa patří i různá blbost, která je spojená s moderním a postmoderním státem."

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.