Ta si předsevzala podporovat restaurování filmových archivů.
V roce 1992 ještě založil společnost Martin Scorsese Presents, jež se věnuje distribuci historických filmů.
Jedním z nich je i Letec, který přibližuje život bohatého leteckého vizionáře a filmaře Howarda Hughese. Díky němu Scorsese patří ke žhavým kandidátům na Oscara. Film je nominován v dalších deseti kategoriích.
Jak jste se k tomuhle filmu dostal?
V době, kdy jsem dokončoval Gangy New Yorku, jsem hledal něco, do čeho bych nebyl do začátku namočený. Chtěl jsem raději natáčet než rozjíždět přípravy. Jednoduše řečeno, chtěl jsem se nechat najmout jen jako režisér. A pak se ozval můj manažer, že má něco nového, a poslal mi scénář Letce. Když jsem slyšel, že je projekt spojen s Leonardem DiCapriem a scenáristou Johnem Loganem, kývnul jsem bez otálení. I přesto, že šlo o 180 stránek textu. Bylo mi jasné, že nebude lehké převést je na plátno. Jde o život jednoho z největších magnátů Ameriky, o jehož zfilmování se pokoušeli i Warren Beatty, Johnny Depp, Brian De Palma i další. Ale nakonec toho raději nechali.
V čem byl problém?
Howard Hughes je dodnes velmi tajuplná postava. Přinesl nový vítr do letecké výroby, dosáhl rychlostních rekordů a natočil řadu filmů. Příběh milionáře, milovníka je však nakonec v zásadě o lakotě, korupci a šílenství. Období jeho nemoci mě však příliš nezajímalo, a proto jsem byl nadšený, že scénář končí předtím, než u něho propukla naplno.
Hughes proslul tím, že své milenky ukrýval v domech, které pro ně kupoval po celém Los Angeles. Často prý na některou z nich zapomněl. Ve filmu se soustředíte na vztah s Katharine Hepburnovou a Avou Gardnerovou. Proč právě tyhle dvě?
Podle všeho měl jeho vztah s Katharine šanci. Jenže on chtěl vytvořit ženu podle vlastních představ. A pak tady byla Ava, ale ta byla oproti jiným Hughesovým milenkám především kamarádkou, spiklencem a hlavně na něm nezávislou ženou. Nebála se ho, dokonce mu i rozbila hlavu skleněným popelníkem, podle jiných mosazným džbánkem. Nedělal jsem dokument, ale touhle scénou jsem chtěl poukázat na jeho problematický soukromý život, stejně jako ve scéně, kdy s Katharine navštíví její rodiče v Connecticutu. Nevím, jestli se ty scény odehrály opravdu tak jako ve filmu, ale cítili jsme, že emoce, které vyvolávají, jsou pravdivé.
Jak si vybíráte herce?
Snad mám pro to cit, jako třeba v případě Gwen Stefani. Jel jsem do střižny a na křižovatce jsem čekal na zelenou. Po straně jsem viděl novinový stánek a na titulu jednoho z časopisů byla blondýnka. Říkal jsem si: ta vypadá úplně jako Jean Harlowová. Byla to Gwen Stefani a pro roli se hodila i svým naturelem. Podobné to bylo s Kate Beckinsaleovou. Už z kamerových zkoušek bylo vidět, že jí role dokonale sedí. Vyzkoušeli jsme pak ještě řadu hereček, ale už jsem byl rozhodnutý pro Kate.
A kdy jste se rozhodl, že Leonardo DiCaprio je ten pravý pro Hughese?
Byl u projektu od počátku. Jejich podobnost s Hughesem je fantastická. Když jsem si prohlížel černobílé fotografie z Hughesova mládí a Leo se podle nich učesal, byla podoba až zarážející. Role nebyla nikterak snadná, ale on v ní den ode dne rostl, až si ji dokonale osvojil.
Myslíte si, že byl Hughes talentovaný režisér?
Především producent, protože tenkrát hlavně producenti rozhodovali o filmové tvorbě. Hughes byl mezi nimi černá ovce, takový nezávislý producent s milionovým bohatstvím a nebojácností realizovat film za každou cenu. Odmítal se podřídit konvencím. Třeba ve filmu The Outlaw navrhl Jane Russelové zvláštní podprsenku, která jí zdvihala ňadra. Řada puritánů byla pobouřena, a tak Hughes film klidně stáhnul, dal ho do trezoru a znovu uvedl za tři roky. Tak dlouho nikdo kromě něj nemohl na návrat investice čekat. Nebo jeho film Pekelní andělé. Stál milion dolarů a vyrobit ho trvalo čtyři roky. Mezitím se začaly natáčet zvukové filmy a Hughes musel řadu scén přetočit. Z dnešního hlediska nejde o neobyčejný snímek, ale letecké scény jsou dodnes nepřekonané.
Opravdu?
Určitě. Dnes si nikdo nemůže dovolit poslat do vzduchu tolik letadel a lítat s nimi tak blízko sebe. Mimochodem, Hughes při natáčení ztratil tři. Také by dnes takové natáčení nikdo ani nepojistil. Ale tehdy sehrálo nezanedbatelný fakt i to, že z první světové války přišla řada mladých pilotů, kteří neváhali při filmování bojových scén riskovat. Z napětí, které poznali ve válce, se stala droga.
A Jak se vám líbila scéna, ve které měl Hughes potíže s cenzurní komisí?
Pozor, nepřidal jsem si ji, byla tak napsaná! Ale vím, že narážíte na mé zkušenosti s cenzurou. Musel jsem třeba ve filmu Goodfellas vystřihnout záběr rozstřílené hlavy, ze které vylézaly oči. I když šlo o atrapu, bylo to prý příliš kruté. Z Taxikáře jsem zase musel vyhodil několik sprostých scén. Ale snad nejvíc jsem si užil s Casinem. Joe Pesci tam nejméně desetkrát propichuje umělou končetinu. I mně se to v první chvíli zdálo zbytečné, říkal jsem si, že jednou či dvakrát by to mělo stačit. Jenže pak jsem viděl reakci diváků na předpremiéře a rozhodl se pro původní verzi. Posudková komise z toho šílela. Tak jsem vystřihl pár políček, ale pořád to nebylo dost. Komisaři, kteří musí podle předpisů vidět film celý, mě za to asi tenkrát nenáviděli.
K tomu restaurování filmů - co říkáte na dodatečné obarvování černobílých snímků?
Jsem proti, připadá mi to jako kulturní terorismus. Filmová studia se snaží kolorování prosadit při prodeji DVD. Tvrdí, že nabízejí černobílou i barevnou verzi, ale ve skutečnosti ničí kulturní historii, před kterou by měla mít respekt. Podobným kanibalismem je snaha původní širokoúhlý formát přeformátovávat na rozměry televize. Proti tomu všemu bojuje nadace, kterou jsem založil.
A natočili jste film o Hughesově životě, který trvá bez deseti minut tři hodiny. Vydrží to diváci?
Jistě, vždyť jde o velmi silný příběh. Je v něm všechno: sex, peníze, síla, emoce i Hollywood.
