Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Filmové Toronto a bolesti světa. A jak si tam vedl Hřebejk?

  10:09aktualizováno  18:18
Největší festival amerického kontinentu se snažil sáhnout do svědomí naší doby. Ostatně měl k tomu „příhodné“ zarámování. V době 37. Mezinárodního filmového festivalu v Torontu totiž vypukla aféra s antimuslimským videofilmem Nevinnost Muslimů, vyprodukovaným v Los Angeles. Protesty a demonstrace Muslimů proti znevažování proroka Mohameda se rozhořely v době festivalu na různých místech planety.

Záběr z filmu Hannah Arendtová od německé režisérky Margarethy von Trotta; představitelka hlavní role Barbara Suková (vlevo) | foto: http://www.heimatfilm.biz

Zářijový festival v Kanadě sice už skončil, nicméně aféra s nactiutrhačným filmem běží dál. Torontský festival narazil na konfrontaci s muslimským světem už v září 2001, kdy se uvažovalo o předčasném skončení festivalu kvůli útoku na World Trade Center v New Yorku.

Stíny minulosti

Torontský festival se opakovaně snaží prostřednictvím svých filmů přispět k řešení neřešitelné otázky Izraele a Palestiny.

Palestinsko-jordánsko-řecký film Když jsem tě uviděl (When I Saw You) režisérky Annemarie Jacir se vrací do roku 1967, kdy arabské státy utrpěly drtivou porážku od Izraele během Šestidenní války. Statisíce obyvatel Palestiny se tehdy stáhly do utečeneckých táborů v Jordánsku. Z Palestiny utíká i jedenáctiletý Tarek, který se posléze přidá k tajně vyzbrojovaným palestinským bojovníkům operujícím na hranici Izraele.

Záběr z filmu Zaytoun

Záběr z filmu Zaytoun

Známý izraelský režisér Eran Riklis se ve filmu Zaytoun vrací do roku 1982, kdy vypukla válka mezi Libanonem a Izraelem. Palestinci prchají tentokrát do utečeneckých táborů kolem Bejrútu. Právě tam se vytváří zvláštní přátelství dvanáctiletého palestinského bojovníka a izraelského vojáka, sestřeleného těsně u tábora, kde žijí Palestinci.

A do třetice: ve filmu Nevyhnutelný (Inescapable) líčí kanadská režisérka Ruba Nadda prudkou otáčku v životě kanadského podnikatele syrského původu Adiba (Alexander Siddig), jehož starší dcera se neočekávaně vypraví z dovolené v Řecku do Sýrie a zmizí. Adib ihned cestuje do Sýrie, aby ji našel. Po třiceti letech se snaží obnovit staré politické kontakty z doby, kdy sám bojoval po boku sunnitů proti vládnoucí  alavitské menšině a proti vládním vojskům. Všechno nasvědčuje tomu, že mohl být vyzvědačem ve prospěch Izraele. Pomáhá mu také bývalá arabská družka Fatima (Marisa Tomei). Celá syrská část filmu byla však natočena v Jihoafrické republice, protože Sýrie je příliš nebezpečná pro takový film. Štáb filmu tedy reálně končí na hranicích Jordánska a Sýrie a odlétá na jih Afriky.

Bojovníci Syrské osvobozenecké armády v Aleppu (15. září 2012)

Bojovníci Syrské osvobozenecké armády v Aleppu (15. září 2012)

Režisérka Nadda se sice narodila v Kanadě, ale žila několik let v Sýrii. „Vždycky mě fascinovaly osudy utečenců do Kanady, protože jsem si představovala, co všechno nechávají za sebou: rodiny, svá tajemství,  minulost,“ řekla v Torontu Nadda. Film už stačil vzbudit negativní reakce mezi příznivci syrského prezidenta Bašára al-Asada. „Potom, co jsme dali trailer filmu na YouTube, mě chtěli někteří lidé zabít a psali v detailech, co udělají s mým tělem, až mě chytnou. Je to zajímavé, protože jsem se tolik let snažila přesvědčit různé činitele o tom, co se děje v Sýrii, jak tam pracuje tajná policie, jak funguje diktátorský režim a jaké je tam bezpráví a nezákonnost. Setkávala jsem se s prázdnými pohledy, ale dnes už to lidé chápou. I tady v Kanadě. Dneska mám opravdu strach. Každá scéna z filmu byla otiskem toho, co jsem zažila v Sýrii jako mladá holka. A mně moc záleží na tom, aby se víc lidí zajímalo o to, co se dnes v Sýrii děje.“

Těla bojovníků Syrské osvobozenecké armády vystavená Asadovými jednotkami

Těla bojovníků Syrské osvobozenecké armády vystavená Asadovými jednotkami Aleppu (19. září 2012)

Banalita zla

Osudy filmů o Blízkém a Středním východě jsou každý rok podobné. O filmech se píše v kanadských i amerických novinách, mluví se o osudech jejich autorů a lidí, co tam žijí. Celkem nic se však nestane. Film je příliš slabý, je to věc na dívání a inspirace k diskusím. Filmy z Toronta pak putují po vysokých školách, pořádají se k nim semináře, ale svět nezmění. Možná jsou dobré proto, abychom si uvědomili, že existují země s mnohem většími bolestmi, než máme my.

Akademické diskuse jistě čekají i německý film Hannah Arendová od německé režisérky Margarethy von Trotta, která se specializuje na výrazné postavy dějin své země. Jde o životopisný film o německé židovské politické myslitelce, počínaje jejím vzplanutím k filozofu Martinu Heideggerovi až k jejímu útěku z koncentračního tábora ve Francii do Spojených států. V centru příběhu leží její pobyt v USA a zrod publikace Eichmann v Jeruzalémě, napsané původně pro The New Yorker. Tam Arendtová promýšlí proces a Adolfem Eichmannem v roce 1961, jemuž byla osobně přítomna. O Eichmannovi je známo, že byl odpovědný za logistiku přesunu Židů do koncentračních táborů, avšak během procesu tvrdil, že nezabil jediného z nich. Eichmann byl odsouzen k trestu smrti, ale Arendtová s tím příliš nesouhlasila. Říkala, že „Eichmann nebyl mefisto, ale byrokrat, byl jen jednotkou zabijáckého systému“.

Záběr z filmu Hannah Arendtová od německé režisérky Margarethy von Trotta;

Záběr z filmu Hannah Arendtová od německé režisérky Margarethy von Trotta; představitelka hlavní role Barbara Suková

Von Trotta tak na případu Arendtové zdůrazňuje, že je sporné, pokud jsou odsouzeni lidé neschopní myslet. To, zda Eichmann byl schopen samostatně myslet nebo jen slepě plnil příkazy někoho jiného, nastoluje režisérčin snímek jako velkou  otázku. Arendtová také tvrdí, že „Eichmann nebyl s to dělat morální rozhodnutí“. Na druhé straně ve svém pojetí „banality zla“ konstatuje, že „největší zlo je to, které vytvářejí průměrní lidé“ – jako právě Eichmann. Ve své plamenné řeči před studenty The New School  v New Yorku zdůrazňuje, že průměrný člověk vytváří zlo, pokud funguje v systému, který zlo umožňuje, ale že sám o sobě není netvor. Zlo, zdůrazňuje myslitelka, není záměrný ďábelský čin, nýbrž téměř nezáměrná ignorance důsledků vlastních činů. To, že zpochybnila schopnost samostatného úsudku u jednoho z nejvyšších nacistických pohlavárů, vedlo ke skandálu a málem k vypovězení Arendtové z USA. „Židovka rozšiřuje lži o vlastním národě,“ tvrdilo vedení školy ještě než Arendtové stoplo její  přednášky.

Filozofka Hannah Arendtová

Filozofka Hannah Arendtová

Hannah Arendtovou hraje známá Barbara Sukowa, která dala filmu rozměr lidského dramatu. Arendtovou hraje civilně, stále s cigaretou v ruce, jako perfektního řečníka a jako slabou, ale paličatou ženu. Do velké části filmu jsou prostříhány záběry z procesu s Eichmannem. Ten na mnohých z nich vypadá skutečně jako hlupák, jako „trottel“, jako nesvéprávný úředník, který „za nic nemůže a nic nevěděl“. Je však obtížně uvěřitelné, že byl jen hlupák a byrokrat, protože lidi jako on rozhýbali celou mašinerii zla. Co tedy bylo na začátku? Různí Eichmannové nebo systém, který Eichmanny využil?

Záběr z filmu Hannah Arendtová od německé režisérky Margarethy von Trotta

Záběr z filmu Hannah Arendtová od německé režisérky Margarethy von Trotta

Příjemní dědečkové, kteří vraždili

Těžko říct, zda drama nacistické „lidské nuly“ není méně alarmující než příběh několika zabijáků, kteří vyvražďovali  komunisty v roce 1965 během vojenského puče v Indonésii.  Vybíjení komunistů si vyžádalo  mezi půl miliónem  až miliónem obětí a vedlo k rozprášení komunistické strany. Suhartova armáda využívala k boji proti komunistům gangstery a polovojenské jednotky.

Záběr z dánsko-norsko-britského dokumentárního filmu Akt zabíjení (The Act of

Záběr z dánsko-norsko-britského dokumentárního filmu Akt zabíjení (The Act of Killing)

A právě velitelé těchto jednotek se rozhodli poprvé v dánsko-norsko-britském  dokumentárním filmu Akt zabíjení (The Act of Killing)  promluvit o tom, jak to tehdy bylo. Velitel popravčí čety Anwar Congo vypráví,  že dodnes je na místech zabíjení „mnoho duchů,  protože tu bylo zabito mnoho lidí, teklo tu mnoho krve a všude byl strašný puch“.  A dodává: „Oběti jsme bili, přejížděli auty a strkali jim klacky do konečníku…,“ říká. Congo přiznává, že se dodnes politicky angažuje proti novým formám komunismu. Zabijáci, kteří vraždili před necelým půlstoletím, jsou dnes docela milí, přívětiví dědečkové. Na rozdíl od Eichmanna neříkají, že jen konali příkazy, ale hrdě se doznávají, dokonce inscenují to, jak a kde zabíjeli. Dnešní politiku lidských práv neuznávají, mezinárodního trestního soudu v Haagu se nebojí. „Zabíjeli jsme a nikdy nás nikdo neobvinil,“ říkají. „Dnes je třeba zabíjet neokomunisty. Lidi jako my jsou přece všude na světě, tak proč z toho dělat problém?“ Příjemní dědečkové, kteří vraždili, jsou svým způsobem větší kreatury než nacistický byrokrat Eichmann.

Nacista Eichmann

Nacista Eichmann

Z berlínské výstavy Tváří v tvář spravedlnosti: Adolf Eichmann před soudem (11. dubna 2011)

Z berlínské výstavy Tváří v tvář spravedlnosti: Adolf Eichmann před soudem (11. dubna 2011)

Eichmannova fotka z jeho izraelského vyšetřovavacího spisu na výstavě v Berlíně

Eichmannova fotka z jeho izraelského vyšetřovavacího spisu na výstavě v Berlíně

Dánská inspirativnost

Je zajímavé, že nejvíc kontroverzních politických příběhů uvedených v Torontu natočili Evropané. Američané se kromě filmu Argo drželi stranou politiky. Ostré americké politické filmy, které vznikaly v době George W. Bushe, se zdají být minulostí.

Zazářila například dánská kinematografie, která má omezené finanční prostředky a omezený počet diváků. Dánský film Únos (A Hijacking) pojednává o aktuálním pirátství v Indickém oceánu. Dánskou nákladní loď, plující do Indie, zachytí  u afrických břehů somálští piráti. Děj se odehrává dílem v sídle loďařské firmy v Kodani, dílem na lodi, kde rukojmí zápasí o přežití. Firma najme profesionálního vyjednavače. Ten svolá představenstvo firmy a vysvětlí, že v kauze únosu nesmějí hrát žádnou roli emoce, že „jde o obchod jako každý jiný“. Piráti požadují dvanáct milionů dolarů, firma nabízí jen 250 000. „Jde o tržní cenu,“ zdůrazňuje vyjednavač.

Záběr z dánského filmu Únos (A Hijacking)

Záběr z dánského filmu Únos (A Hijacking)

Rodiny unesených případ komplikují, protože do „tržní“ kauzy vnášejí emoce. Ukáže se, že pro únosce čas vůbec nic neznamená a Evropané nakonec ztratí nervy. Únos je  thriller, který diváky v Torontu doslova přikoval v sedadlech. V téhle souvislosti vzpomínám na seminář, kde se slovenští a čeští filmaři shodli, že největší inspirací by pro nás měla být právě dánská kinematografie – malá země, malé rozpočty filmů, žádné velké hvězdy. Dánové ve filmu Únos dokázali skloubit téměř nemožné: žhavé téma, přitažlivé zpracování, nízký rozpočet  a mezinárodní srozumitelnost.

Náš Hřebejk v Torontu

V tomto ohledu nelze nevzpomenout na nový film Jana Hřebejka Svatá čtveřice, který se dostal do letošního Toronta. Byl na festivalu přijat docela kladně, bez velkých emocí, moc se o něm nepsalo, ovšem reakce diváků byly podle producenta filmu Rudolfa Biermanna nadšené.

Z filmu Svatá čtveřice, na snímku Jiří Langmajer, Marika Procházková, Hynek...

Z filmu Svatá čtveřice, na snímku Jiří Langmajer, Marika Procházková, Hynek Čermák a Viktorie Čermáková

Hřebejkův film v Kanadě recenzoval přítel českého filmu a bývalý disident Aleš Březina. Osud Březiny je zajímavý.  Po vyloučení ze všech možných československých socialistických škol, odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí, stržení  okupační vlajky z bohosloveckého semináře a následném věznění, utekl  Březina roku 1981 z Československé socialistické republiky a založil v Torontu československý čtrnáctideník Satellite 1-416. V Československu natočil v letech 1973-1976  provokativní experimentální film … a andělé jeho bojovali s pozdějšími mluvčími Charty 77 Janem Kozlíkem a Milošem Rejchrtem, dále s Michaelem Kocábem, Evženem Battěkem a s básníkem a dramatikem Pavlem Rejchrtem. O tom všem napsal vzpomínkovou knihu Řetěz bláznů (Evangelické manufakturní alternativní nakladatelství Eman, Benešov 2012).

Březina řekl, že reakce na Hřebejkův film nebyly v Torontu ani příliš pozitivní, ani příliš negativní. Sám o snímku napsal: „Zvláštností ostrova Salt Cay, kde se příběh odehrává, je to, že je tam více oslů než lidí. 18. srpna 2009 informuje server Novinky.cz o tom, že česko-slovenská investiční skupina J&T figuruje ve skandálu na tomto ostrově, který přivodil pád  premiéra bývalé britské kolonie Turks a Caicos Michaela Misicka. Ostrov má rozlohu kolem 6,5 kilometrů čtverečních a má své vlastni letiště. Podle Hřebejka byl jediný hotel na ostrovu zničen hurikánem. Autoři příběhu tento živel neopomenuli. To, že sourozenci Hynek a Viktorie Čermákovi představují ve filmu manželskou dvojici, je svým způsobem ve filmu rovněž  netradiční záležitost. Jestliže měla skupina J&T zájem podnikat na tomto ostrůvku poblíž Dominikánské republiky, pak nezní ani nepravděpodobně, že dva čeští elektrikáři Ondra a Vítek jedou na tento ostrov opravovat hurikánem poškozené elektrické vedení. Do Karibiku je doprovázejí i jejich manželky. Obě rodiny mají skutečně sousedské vztahy. Navíc film obsahuje tři generace, z nichž sexuální morálka těch mladších je pohoršlivá pro ty starší.“

Jan Hřebejk, Hynek Čermák a Jiří Langmajer při natáčení filmu Svatá čtveřice

Jan Hřebejk, Hynek Čermák a Jiří Langmajer při natáčení filmu Svatá čtveřice

Tolik citát. Březina zůstal vůči filmu gentlemanský asi tak jako publikum v Kanadě. To, že jeden z nejtalentovanějších českých režisérů měl možnost sáhnout si na podobné téma jako Dánové v Únosu, ale zůstal na úrovni bakalářské historky o krásách gruppensexu, nevyčetl  Březina ani jiní kanadští diváci Hřebejkovi  ani slovem. Ostatně letní komedie jsou také potřebné, to ví každý. Že je v českém filmu nějak moc těch lehkých příběhů napěchovaných Švejky a různými amatérskými komedianty, to na filmovém festivalu s největším žánrovým rozptylem mezi festivaly nemusí vadit.

Krásný apolitický Bollywood

Abych nezapomněl – v Torontu neběžely výhradně jen ostré politické filmy jako Argo v režii herce Bena Afflecka – třetí celovečerní film slavného herce. Jde o thriller inspirovaný nedávno odtajněnou operací, kdy se CIA a kanadské tajné služby snažily propašovat šest Američanů z Teheránu. Příběh filmu se vrací do roku 1979. V té době několik set íránských studentů obsadilo velvyslanectví USA v Teheránu a zajalo tam 66 amerických rukojmí, z nichž šesti se podařilo utéct na kanadské velvyslanectví. Ostatní byli propuštěni až v roce 1981.

Zcela apolitický (kromě několika narážek na americkou byrokracii při vstupu do země) je bollywoodský film English Vinglish v režii indické režisérky Gauri Šinde. Indická megastar Sridevi tu hraje milující matku z indické Puny, vzorně se starající o rodinu a o manžela. Když letí do New Yorku za svou neteří pomoct jí s přípravou svatby, narazí na meze své jazykové nevybavenosti. Neumí si objednat ani neperlivou vodu, protože neví, jaký je rozdíl mezi slůvky „still“ a „sparkling“. A tak se rozhodne sama o sobě a bez vědomí rodiny chodit do jazykové školy. Tam  se setkává s rázovitými typy z celého světa, zamiluje se do ní francouzský kuchař, který si chce v New Yorku otevřít restauraci, a nakonec všichni svorně tančí na svatbě. Je to duši oblažující film s charizmatickými typy a silným  magnetismem, když třeba láskou zkoušená Šaši zazpívá „Heart in Trouble“. A nakonec dává tančící Indka  přednost svému manželovi, i když si někdy připadá jako „odpadkový koš“,  jak sama říká. A člověk si právě na velkém festivalu uvědomí, že krásné, dokonale natočené, antidepresivní, ale přece jen trochu smutné příběhy je to, co nám chybí.

Autor je publicista a programový spolupracovník MFF Bratislava

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Edvard Beneš před svou vilou
ZÁPISNÍK: České sebebičování. Přijali jsme Mnichov a vůbec

Obama přestal kouřit kvůli své ženě a lidem chybí nadhled. Říkáme, že jsme nejhorší a že se Beneš v roce 1938 choval jako "zbabělec".To jsou témata zápisníku...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.