Než před pár dny zhlédli unikátní dokument o pohnuté historii své obce obyvatelé Loučky, viděli ho diváci v nesoutěžní sekci věhlasného festivalu v Cannes. Hrané dokumentární drama, natočené podle formátu BBC, objede i další filmové přehlídky v Evropě a v USA.
Přitom jde o snímek, který vytvořili z velké části dobrovolníci a nadšenci. Rolí se ujali lidé z Loučky, kteří se vžili do kůže svých předků.
To, co činí film mimořádným, je jeho děj. Mapuje osud Loučky z konce 2. světové války, kdy měla být hned dvakrát srovnána se zemí stejně jako Ploština či Prlov.
Ani jednou k tomu nedošlo: v dubnu v tom sehrála možná roli slivovice či vyjednávací schopnosti místních, na začátku května už zasáhla osvobozenecká armáda.
"Jsem s výsledkem spokojený. Je to určitý pohled na historii, stoprocentní pravdu už se asi nikdy nedozvíme," hodnotí film jeho iniciátor a producent Josef Kořenek. "A je dobře, že se místní lidé dali dohromady a zanechali něco pro své vnuky," zdůraznil.
Autoři vycházeli z archivním materiálů, které jsou uložené ve Vídni i v Berlíně. Tam našli mimo jiné soukromou korespondenci Němců, kteří do Loučky přijeli v zimě 1945, aby potlačili partyzánský odboj v okolí. S místními se však docela sblížili a nepokoje sílily.
Loučka 1945 - místo, kde se lidé znovu narodiliDokumentární drama o osudech obce Loučka u Vizovic, jež měla být za 2. světové války dvakrát vypálena, ale ani jednou nebyla. Nízkorozpočtový snímek stál asi půl milionu a trvá 35 minut. Hrají v něm obyvatelé Loučky. Režie se ujal David Kočár, jenž je i scénárista, kameraman a střihač. Film čeká pouť po festivalech, kterou začal už v Cannes. V září bude promítán ve valašských městech a obcích. |
Proto došlo na jaře k zásahu, což vyplývá i ze vzpomínek pamětníků, kteří jsou dalším důležitým informačním zdrojem. Jde především o záznamy Josefa Petrů (Kořenkova strýce), který vše prožil jako desetiletý chlapec.
"V neděli 22. 4. 1945 v odpoledních hodinách obstoupilo obec gestapo a chtěli začít pálit a střílet. Muže zajistili v místním pohostinství a nás děti uzavřeli v domě č. 20," píše v pamětech Petrů.
Vyjednávání a slivovice
Šlo o odplatu za akci partyzánů, kteří pár dní předtím postříleli německé vojáky jedoucí z Vizovic. S Němci, kteří měli za úkol vesnici vypálit a jeho obyvatele povraždit, vyjednávali řídicí učitel Antonín Kučera a starosta Josef Hlavička. Toho hraje Vít Fojtů, realitu tísnivých okamžiků prožil jeho dědeček.
"Když jsme točili scénu, jak Němci přijíždějí do vesnice, byl jsem v tom až po uši. Ale není možné prožít to, co tehdy dědeček," zamýšlí se Fojtů.
Vyjednávání dopadlo překvapivě dobře. Jestli v tom sehrála roli slivovice, kterou místní Němce napájeli, nebo diplomatické schopnosti učitele a starosty, není jisté.
Možná se Němci na konci války nechtěli špinit krví, čemuž však odporuje fakt, že pouhé tři dny předtím vypálili Ploštinu a hned následující den Prlov.
"Slivovice možná k odvrácení tragédie skutečně přispěla. V jiných válečných dokumentech jsem viděl, že alkohol hrál významnou roli," podotýká režisér, scénárista, kameraman a střihač filmu David Kočár.
Nakonec bylo vypáleno sedm usedlostí. "Při pálení Loučky gestapo upozornilo, že jestli partyzáni ještě jednou přepadnou německé jednotky, bude obec srovnána se zemí," uvádí dále Petrů.
Kořenkovu týmu se podařilo po dokončení filmu objevit dokumenty, které celou záhadnou situaci více osvětlují. Vyplývá z nich, že v Loučce nezasahovalo protipartyzánské komando SS, ale běžní vojáci wehrmachtu.
"A ne každý z nich měl asi na to, aby zabíjel ženy a děti. Proto možná přistoupili na vyjednávání," naznačil Kořenek. A Němci umístění v obci už od zimy neměli zájem vraždit. Stejně jako místí si přáli, aby už válka skončila.
