Režisér Bertrand Bonello se zamiloval do pařížských společnic přelomu 19. a 20. století - líčí je tak vznešeně, že říci prostitutka nepřipadá v úvahu, bylo by to neslušné a neuctivé k jeho filmu a myšlení; mluvit o děvkách by bylo přímo vulgárním urážením jeho hlavních postav. Vidí své hrdinky jako ženy a dívky na úrovni: pokaždé jsou oděné do krásných šatů, decentně navoněné; přestože kalhotky nenosí, vždy přesvědčivě zaujímají pózy dam z vyšší společnosti; nikdy nemluví ani v náznaku sprostě, jejich sex-appeal nemá agresivní formu, za každé situace mají pro zákazníka úsměvy. Jsou vlídné, ale současně tajemné, vnitřní i vnější krása. Nobello je natočil tak, že si nemyslíte, že na ně koukáte na plátně nebo monitoru; ve vaší mysli vám sedí na klíně.
O filmuNevěstinec Francie, 2010, 122 minut, režie Bertrand Bonello, hrají Adele Haenel, Jasmine Trinca, Hafsia Herzi, Noémie Lvovsky, Céline Sallette a další. |
Prodejné společnice si Bonello vysnil jako obrazy malíře Henri de Toulouse-Lautreca. Vidíte zamyšlené, nad okolní svět povznesené slečny, které smí z nevěstince vyjít výhradně se svojí šéfovou. Ten film je mysteriózním zážitkem: racionálně si neodůvodníte, co z toho ty ženy mají, proč to dělají. Bertrand Bonello se snaží dokázat něco, čemu asi neuvěříte: že tehdy být společnicí mohlo být vnímáno a prožito jako životní poslání, že tehdy být v lepším pařížském bordelu byla tak trochu fajn kariéra, na rozdíl od místa švadleny, prodavačky nebo pekařky.)
Z filmu Nevěstinec
Sex za peníze zde není pragmatickým obchodem ani u těch, kteří platí, ani u těch, jež inkasují: společnice nepovažuje protějšek za nadržené zakomplexované prase, zákazník ji nemá za věc, kterou si na hodinu nebo na noc pronajímá, aby ho fyzicky a jinak potěšila. Z postav a jejich jednání necítíte chtíč, touhu, pudovost. Nic, co byste si automaticky spojili s tím, za čím se chodí za společnicemi. Tato atmosféra zůstane, i když jeden zákazník svou slečnu spoutá a nožem jí roztrhne koutky rtů.
Milují to, co je pro ně kruté
Na to, aby byla krása pro Bertranda Bonella zrcadlem všeobecně platného ideálu, je sám příliš velkým dekadentem. Odmítá přesvědčovat, že to krásné je bezbolestné, naopak pro krásu je třeba trpět, podstupovat vnitřní boje. Pro něj tento archetyp vzniká konfrontací příjemného, osvobozujícího a krutého. Film Nevěstinec se snaží nevinnost a nonšalantnost potřísnit něčím temným, možná zlým, démonickým, něčím, co v ráji ani v nebi nenajdete.
Bonellovy společnice nejsou naivní. Dobře si uvědomují realitu. Vědí například, že daleko pravděpodobnější než to, že si je nějaký stálý zákazník vezme, je to, že je zmlátí tak, že už je nikdo nikdy nebude chtít. Vědí, že pohlavní nemoci, jež se tehdy nedaly léčit, nebezpečně číhají na každé směně. Vědí, že řada z nich už nikdy nebude chtít s nikým dobrovolně spát. Přesto jsou šťastné, že v nevěstinci mohou být; když se šéfová dostává do finančních těžkostí, cítí s ní a chtějí si své poslední dny v nevěstinci užít. Magie filmu je určená tím zážitkovým kontrastem: milujete něco, co je pro vás kruté, co vám ubližuje.
Z filmu Nevěstinec
Souběžné proudy
Stejně elegantně, jako jeho společnice obšťastňují hosty, se Bertrand Bonello vyhnul všem pastím tématu, všem klišé filmů o bordelech a vášni na prodej. Nezajímá ho sex, nezajímají ho ti, co ho kupují, nezajímají ho ti, co sex za franky poskytují, nezajímá ho génius loci prostoru, kde ta směna probíhá. Zajímají ho pouze jemné vztahy, jež mezi tím vším současně vznikají a probíhají. Je tu spoustu dílčích témat, z nichž by jiní režiséři udělali celý film: společnice a její klient, přátelství a současná rivalita dívek, úvaha nad životem, který nikam nevede, pokrytectví bohatých mužů, hranice mezi bolestí a rozkoší, případně schopnost registrovat a projevit obojí. Bonello tohle vše pouze rozkreslí, ale nedokončí; ať si divák poradí sám. Není to projevem opatrnictví nebo neschopnosti: jeho film není sondou, nýbrž „jen“ zachycením interakcí a komunikací mezi vším zmíněným.
Režisérova snaha mluvit konkrétně a věcně a současně udržovat linku „o tom, co probíhá mezi řádky“ dělá Nevěstinec výjimečným.
Ne(z)kažená iluze
Nicméně Bertrand Bonello si beztak trochu zjednodušil život. Nedal vám všechno, co slíbil - ten „slib“ byl dán především jeho předchozí tvorbou. Pro filmového provokatéra, jímž je, by měl takový projekt absolutní smysl v momentě, kdy bude skrze obhajobu prostitutek útočit na vylhanou společenskou slušnost. Bertrand Bonello měl (a asi i chtěl) ukázat, že sice dnešní konvence a dnešní nevěstince vypadají úplně jinak, avšak pokrytecká morálka lepších vrstev je stejně pokrytecká. Prostitutky odmítáme, děláme, že neexistují, ale chodíme za nimi. Říkáme jim, jak jsou úžasné, jak opustíme své nudné manželky a vezmeme si je.
Z filmu Nevěstinec
Pro tohle by Bonello musel ovšem opustit zdi svého „pohádkového“ nevěstince, oné magické zahrady, pustit svoje úžasné elegantní společnice ven; nechat svobodné lidi na úrovni ve skutečném světě dát najevo své svatouškovské opovržení lacinejma kurvama. Ačkoliv se k této konfrontaci v Nevěstinci schyluje, tak k ní nedojde. K něčemu takovému jedna nevinná procházka a piknik u jezera, kde nikoho nepotkáte, bohužel nestačí. Bertrand Bonello si něčím tak všedním svou lehce dekadentní iluzi kazit nechtěl. Vzhledem ke zbytku filmu Nevěstinec to neberme jako zbabělost, nýbrž coby upřímné projevení svých vlastních snů, v nichž do konfliktu s okolím raději nikomu nechce jít.
Čas latexu
Kdo si celý film říkal, že je to pouhá líbezná pohlednice, že chybí srovnání se současnou podobou prostituce, přece jen se dočkal - v posledním střihu, během pár sekund, je vystižen onen kontrast. Čas poskočí o více než sto let dopředu. Vidíme, že dům s noblesním nevěstincem byl nahrazen obchodem s kdovíčím. O kousek dál u silnice stojí ženy v latexových minisukních na vysokých podpatcích a točí kabelkami. Teprve tady se stává slovo děvka přiléhavou charakteristikou. Závěrečný záběr natvrdo formuloval kolizi snů a reality: nic není, jak chceme, aby to bylo, nebo jak si pamatujeme, že to dřív bylo.
Tímhle tónem předloni k divákům mluvila skupina Arcade Fire svojí skvělou deskou The Suburbs o nehezky proměněných místech svého dospívání. Nezáleží totiž na tom, jestli je řeč o místech, kde se prodává sex, nebo o dětském hřišti, kam jsme chodili hrát fotbal.
Apendix 1 - Le Pornographe (2001)Můžete si vybrat, o čem ten film bude. O tom, jak je těžké zestárnout; o tom, jak přehodnocování života vede k těžké migréně a jiným dalším fyzickým bolestem. O tom, že naše životy a činy jsou neskutečně prázdné. Abyste tohle všechno ukázali, stačí vám dobře napsat postavu režiséra porna, jež se tou prací proslavil, později ji opustil a teď by ji rád - kvůli penězům - dělal znovu. Pornoscény tu nejsou proto, aby šokovaly, není na nich nic prvoplánového: režisér se při jejich natáčení nemůže dívat, kouká se buď do země, nebo na stranu, pohled na živočišný sex se mu hnusí. Je to ale jeho práce, musí to vydržet, stejně jakoby musel vydržet stát se sbíječkou na rozkopaném chodníku. Nakonec kvůli penězům uděláme vše; porušíme slib sami sobě, že určitou věc už nikdy dělat nebudeme. Porno je zde představováno jako oblast tvrdě zničená nekompromisním byznysem. Dříve režisér jeho točením protestoval proti konvencím, byla to částečně ilegální anarchie. Dneska ho koupíte v každé trafice. Vzrušení, že děláte něco, co byste neměli, se ztratilo. Bonello tu skvěle natočil samotu a apatii pána, který nemá nic: ani přátele, ani sám sebe, ani chuť žít, ani odvahu se vším skoncovat, ani naději, že by to ještě někdy mohlo být lepší.  Bertrand Bonello natáčí snímek Le Pornographe  Natáčení snímku Bertranda Bonella Le Pornographe |
Apendix 2 - Tiresia (2003)Bonello tady zkoumá, jak se bude lišit chování a prožívání psychicky nevyrovnaného člověka ve dvou extrémně odlišných prostředích. První: je nám brutálně ubližováno, jsme týráni a ve sklepě vyzněni psychopatickým úchylem. Druhá: jsme obklopeni láskou, pochopením, dobrotou. Závěrečné zjištění je, že ten rozdíl není markantní: vše je přijato; to první s pokorou a smířením se s osudem; to druhé s vděkem a pocitem, že nevíte, proč se k vám vůbec někdo takto chová a uvědoměním, že s každou vteřinou se všechno opět může znovu otočit k tomu zlému a nelidskému. To že oním úchylným tyranem je kněz na maloměstě, a tím obstarávaným i znásilňovaným transsexuální - původně mužský - prostitut, je nástrojem konstatování známé pravdy, kterou si není ke škodě občas připomenout: zlo se nejčastěji vyskytuje tam, kde byste je nečekali. Jeho druhé oficiální jméno zní: pokrytectví.  Z filmu Bertranda Bonella Tiresia (2003)  Z filmu Bertranda Bonella Tiresia (2003) |
