Co vám vyhovuje víc: desetitisícové publikum, anebo malé kluby a hospody?
Podstatné je, aby koncert klapal technicky, to když se povede, tak ani nevnímám, pro kolik lidí hrajeme. Třeba loňská oslava dvacátého výročí kapely byla příjemná, ale já kvůli světlům do sálu stejně neviděl, takže mi ani nepřišlo, že jsme před plnou Lucernou.
Nezdá se, že by koncertování v Americe bylo vašim splněným životním snem.
Neohrnuju nad tím zážitkem nos, ale moc to se mnou nezamávalo. Je úžasné, že se tam kapela po tolika letech dostala, aniž by se sama drala. Už po revoluci jsme dostali asi pět pozvánek do Států, ale byly to samé chiméry, tak jsme to hodili za hlavu. No a najednou jsme hráli v jednom z nejslavnějších klubů v New Yorku, a mě zajímalo jen piano, vůbec ne to, jestli na ulici jezdí fordy.
Kdo vás vlastně za oceán pozval?
Můj dávný kamarád Alexandr Vondra, se kterým se známe z hospody Na Klamovce a z charty, a taky kulturní atašé Marcel Sauer. Ten nám zařídil tři vystoupení, ve Wahingtonu, New Yorku a městečku Vienna ve Virginii. Výlet byl rychý, nestačili jsme se ani oklepat z časového posunu a zase jsme letěli zpátky.
Opravdu jste nestihli nic jiného než hraní?
Den po příletu jsme si udělali výlet na ostrůvek v Atlantiku, hlavně kvůli divokým koňům a koupání v moři. První koncert byl o den později ve Washingtonu. Jestli se dá měřit úspěšnost koncertu podle pocitu muzikanta, tak se moc povedl. Přišlo sto třicet platících posluchačů, což prý není špatné. Jenomže část z nich byli emigranti, au-pair a studenti, dohromady snad čtyřicet Čechů, kteří pokřikovali to klasické Filipé, zaharaj Marilýn! Takže atmosféra byla zkreslená, zajímavější by bylo, kdyby přišli samí Američané. Koncert měl jiskru, ale občas jsem se cítil, jako bych hrál někde v Krkonoších. Z těch dvou prostředí absorbovaných v jediném večeru jsem byl v noci trochu vyčerpaný.
Po newyorském vystoupení taky?
Taky. Knitting Factory je slavný a hezky členitý klub malinko připomínající Akropoli, jenže zase - na Žižkově se mi hraje líp. Na koncertě došlo k zajímavému setkání, po devatenácti letech si nás přišel poslechnout dávný kytarista Psích Vojáků a krásný přítel Vít Krůta, který roku 1981 emigroval. Byl to znovu náročný večer, který se mi těžko hodnotí.
Ve Vienně jste hrál sólo, bez kapely.
To město je klasická díra. V podivném centru stojí něco mezi cukrárnou a kavárnou, vevniř se nesmí pít alkohol ani kouřit, takže se tam poslouchají koncerty u čaje a koláčů. Na mě přišlo snad jen deset lidí, ale to vůbec nevadilo. Když jsem dohrál, přišel za mnou mladý zvukař, taková sympatická mánička. Nerozuměl textům, ale tvrdil, že ho to hluboce zasáhlo. A pak mi požehnal God Bless You. To se mi ještě v životě nestalo.
Nechtěl byste vyrazit na delší americkou šňůru?
Snad jen kdyby přišel chlapík se smlouvama v kufru a měl by jasnou vizi. Ale já bych asi nevydržel děsivě dlouhé turné, jaká tam mívají třeba Už jsme doma, to je už trochu otročina. Nechci objevovat Ameriku ani se stát robotem.
Hned po příletu domů jste se prý netrpělivě sháněl po novém archivním trojalbu.
Jsem rád, že se šéf Black Pointu Olda Šíma o archivy stará. Jinak by se naše staré nahrávky někde rozpadly, protože já na ně kašlu, nemám energii na takové návraty do minulosti.
Jak se vám písně z první poloviny osmdesátých let poslouchají?
Je to zajímavý pocit. Nepouštím si je vcelku, spíš jednou za dva dny obtěžuju nějakou pasáží svoji přítelkyni a poslech mne vždycky odvane do té mýtické doby. Celý komunismus dnes vnímám jako podivný sen, a ty nahrávky jako filmy o nešťastnících v rozbouřeném moři. Vždyť my jsme museli hrát, abychom se neuchlastali anebo nezbláznili!
Souhlasíte s tím, že jste nápady a texty měli zajímavé, ale hudebně Psí Vojáci za moc nestáli?
Ty nahrávky nás zachycují v období nejklasičtějšího undergoundu, kdy se povedly dva utajené koncerty ročně, většinou na Moravě, a nebyla možnost se vyhrát. Teprve po roce 1985 došlo ke zlomu. Konečně jsme se dostali na klubovou scénu a malinko zrockovatěli. Specifickou sklepní niternost jakoby nahradil rockový vítr.
Jak se cítíte na konci roku 2000?
Říjen byl pro mne náročný. Kromě Ameriky jsem byl taky doprovodit bratra na jeho čtení v Mnichově, nakonec jsem z toho rozbitého období dostal chřipku, nemoc, se kterou jsem byl naposledy u lékaře na gymplu, když se mi nechtělo do školy. Touhle roční dobou mi koncertování docela vadí, někdy se na pódiu musím přemáhat. Nejradši bych se někam zašil a skládal, jsem těhotný novými sladbami. Jenomže my se ježděním po klubech v celé republice bohužel živíme.
Těžké období, v němž jste před dvěma lety bojoval s vážnou nemocí, je pryč?
Tahle doba byla v mém životě jednou z nejhezčích. Myslím to vážně. Před operací jsem si uvědomil spoustu věcí a došlo k mému znovuvzkříšení. V nemocnici nastalo peklo, ale já to asi potřeboval, bez něho bychom tu dneska spolu neseděli.
Dnes jste zdravotně v pořádku?
No, stačí krok vedle a je po mně. Otravuje mě to, nesmím například zapomínat na prášky, ale na druhou stranu mám mantinel, abych se nezaobíral blbostma a víc si vážil času.
Před nemocí jste často flámoval, teď alkohol nesmíte. Přišel jste o mnoho přátel?
Opravdu jsem se trošku bál, jaké je být v téhle džungli střízlivý. Pár známých mi odpadlo, ale to byli lidi, se kterýma se opravdu jen chlastá. Občas ke mně přijde sťatej chlápek a říká, že když jsem hrával na mraky, tak to bylo lepší. Jenže já vím, že lepší hudbu děláme teď. Možná mám k těm mrakům blíž.
Čím jste někdejší mejdany nahradil?
Zajímá mě hudba osmnáctého století. Dokonce přemýšlím o tom, že začnu studovat muzikologii, ale to se dá těžko skloubit s hraním v kapele, tak si zatím doma překládám odborné texty a plánuju knihu, kterou asi napíšu sám pro sebe. Pro fanoušky Psích vojáků bude nestravitelná a pro muzikology nevědecká - bude to asi obrovská báseň v próze o osmnáctém století. Možná mne moje zájmy trochu izolují, není moc lidí se kterými bych si o nich mohl popovídat. Někdy jsem dost odřízlý...
Kapku modernější muzika vás nezajímá?
Bigbít nesleduju. Nebaví mě. I když nedávno jsem si koupil desku Lou Reeda a dokonce jsem si - s lehkou nedůvěrou - poslechl jeho jarní koncert v Lucerně,který mě nakonec ohromil. České kapely slýchávám hlavně na festivalech, ale nic mi neříkají.
Ani Psí vojáci?
Ti jo. Závidím člověku, který přijde na náš koncert, to může být zajímavé. Teď cítím, že se blíží naše nekompromisnější období, v textech i hudebně. Možná proto, že se trochu zlobím na lidi.
Co vám vadí?
Nechápu, proč furt skuhrají jak je život těžkej, nebo proč se k sobě chovají tak neohleduplně. Ale abych byl konkrétnější, celý srpen jsem s přítelkyní strávil v Itálii, jezdili jsme po stopách "mých" skladatelů. Bylo to nádherné. A na úplně první pumpě v Čechách jsem zase slyšel z rádia o aféře Olovo. Bylo mi jasné, že jsem zase doma.
 Frontman skupiny Psí vojáci Filip Topol žije nový život (17. 11. 2000). |
