Možná by na tom Kuba byla dnes jinak, kdyby malého Fidela nenechali pokřtít až v šesti letech. Sám o tom v interview, které kdysi poskytl brazilskému knězi Frei Bettovi, bývalý diktátor řekl: „Pamatuji si, že těm, kteří nebyli pokřtěni, se říkalo židé. Mluvím o věku, kdy mi bylo čtyři pět let. Myslel jsem si, že žid je hlučný černý pták. Pokaždé, když někdo řekl: To je žid, domníval jsem se, že hovoří o tom černém ptákovi.“ Okolnost, že hoch byl až do šesti let beze jména, v něm vyvolala pocit izolace a nenávisti.
Skutečností je, že Fidel Castro chtěl být celý život obdivován a milován, což se mu dokonce do jisté míry dařilo. Pro většinu občanů Česka, kde má Castro a jeho systém i v mezinárodním srovnání velmi špatné jméno, bude zřejmě překvapivé zjistit, kolik Kubánců svého „komandanta“ podporovalo z čirého nadšení.
Najít pro to vysvětlení není nijak složité. Bývalý diktátor se při pohledu na desítky let své vlády zpravidla oháněl mnoha domnělými, ale také několika opravdovými úspěchy.
Jak jinak si lze vysvětlit, že chudobou prolezlý ostrov se umisťuje na 50. místě žebříčku OSN, který měří blahobyt podle „indexu lidského rozvoje“ (HDI), a předstihuje tak Bahamy a Mexiko, nemluvě o členech EU Bulharsku s Rumunskem? Je to proto, že Kuba po nástupu Fidela téměř vymýtila negramotnost, má dobré školství a dost lékařů na to, aby je posílala v rámci rozvojové pomoci do jiných zemí? Za to byl Fidel Castro v roce 2001 dokonce nominován na Nobelovu cenu.
Spisovatel Norman Mailer jej označil za „nejvýraznější hrdinskou postavu světa po druhé světové válce“, režisér Oliver Stone zase za jednoho z „nejmoudřejších lidí planety“.
Král výprodeje
Ale dost bylo chvály. Kuba se po Castrově příchodu k moci stala zemí stalinistického teroru, masového zatýkání, rozsáhlých poprav a teroristických dobrodružství v Latinské Americe a Africe.
Castrův „socialismus“ bezohledně vykořisťuje všechny Kubánce a po pádu sovětského impéria přežívá hlavně z příjmů z turistiky, prodeje krve, placent (obojího je dostatek - krev dávají zdarma vězni, placenty zase ženy při potratech), antibiotik, uměleckých skvostů, cenných dřevin a dobytka.
Celý režim se při bližším zkoumání začne jevit jako monstrózní mechanismus, který má jediný účel: udržovat všeobecnou chudobu. Proč by jinak vášnivý rybář Castro celé roky zakazoval na „ostrově svobody“ Kubě - celosvětově proslulé rybolovem - chytat ryby? Odpověď zní: protože by se jim potom mohlo začít dařit dobře. Takže langusty, krevety, krabi a mlži jsou ve velkém exportovány na Západ.
Ani za vlády diktátora Fulgencia Batisty nebyla Kuba žádným rájem na zemi, ale dnešní peklo rozhodně nepřipomínala. Dělníci si podle přepočtu tehdejších cen vydělávali okolo tří dolarů denně, což bylo více než třeba ve Francii, Dánsku či Německu. Ostrov byl oblíbeným místem pobytu pro řadu Američanů, mezi nimiž byl i slavný Ernest Hemingway.
Vláda byla zkorumpovaná, v zásadě však fungovala. Krátce poté, co v lednu 1959 za jásotu všech obyvatel v jejím čele stanul zarostlý Fidel a slíbil nastolit „poctivé společenské zřízení“, komentoval to někdejší prezident Ramón Grau San Martín slovy: „Tito poctiví hoši dosáhnou se svou poctivostí toho, co jsme my, tradiční a zkorumpovaní politici, nikdy nedokázali: totálně zruinovat tuto zemi.“
Fidelovo nejmilovanější dítko, posvátnou „Revoluci“, na sklonku jeho vlády udržovali při životě ti, které z Kuby na počátku svého experimentu s takovou pompou vyhnal - cizí kapitalisté, jejich domácí „posluhovači“, dobrodruzi z celého světa a prostitutky, které je sem lákají.
A to je konec slavného kubánského komunismu. Ale byl na Kubě vůbec někdy nějaký?
Milý Roosevelte, Váš Castro
Veřejným tajemstvím na Kubě je skutečnost, že Fidel byl v podstatě zakukleným amerikanofilem.
Když mu bylo dvanáct let, poslal dokonce dopis prezidentu Franklinu D. Rooseveltovi, jenž je dodnes uložen v Národním archivu USA.
Prezidentu Spojených států. Jestli chcete, dejte mi desetidolarovou bankovku zelenou, v dopise, protože nikdy jsem ještě neviděl desetidolarovou bankovku zelenou americkou a rád bych jednu měl. Moje adresa: Fidel Castro, kolej de Dolores, Santiago de Cuba, Oriente, Cuba. Neumím příliš anglicky, ale umím velmi hodně španělsky a domnívám se, že vy neumíte příliš španělsky, ale umíte velmi anglicky, protože jste Američan, ale já nejsem Američan. Děkuji velmi pěkně. Na shledanou. Váš přítel Fidel Castro. (Jestli chcete železo na výrobu lodí, ukážu vám největší doly železa v zemi. Jsou v Mayor, Oriente, Cuba.)
Nejoblíbenějšími sporty mladého Fidela byly baseball, basketbal a atletika. Z filmů sledoval téměř výhradně americké kovbojky, kde mladý hrdina obvykle sám přemohl hezkou řádku nepřátel. Většina žen, s nimiž kdy Castro něco měl, však byly blondýny z vyšších vrstev a hovořily anglicky, pokud to nebyly přímo Američanky. A dokonce i svou milovanou revoluci uskutečnil s pomocí Ameriky.
Zpravodaj listu New York Times Herbert Matthews udělal v roce 1957 s Fidelem v jeho úkrytu v horách Sierra Maestra rozhovor a poté jej vykreslil jakožto Americe nakloněného bojovníka za svobodu Kuby.
V této linii pak pokračovaly i ostatní listy, rozhlasové stanice a televize. V roce 1958 informovaly nejen o Castrově statečném boji, ale také o jeho „armádě“ v horách.
Castro novináře zmátl celkem primitivní manipulací, když jeho oddíl několika desítek mužů předstíral mnohem početnější sbory. Vláda, diplomaté a CIA se stále více přikláněli na Castrovu stranu, čímž vyděsili vládu diktátora Batisty a především jeho ozbrojené jednotky.
V dubnu roku 1959 navštívil Castro USA již jako hlava státu. Třiatřicetiletý revolucionář tehdy Ameriku dobře znal - na konci čtyřicátých let zde profesionálně hrál baseball a několik posledních měsíců měl partnerský vztah s rodilou Američankou Maritou Lorenzovou.
Castrovi se dostalo obrovské publicity a byl zavalen žádostmi o schůzku: za Fidelem šla i herečka Ava Gardnerová. Získal si i srdce budoucího prezidenta J. F. Kennedyho. Ten v roce 1960 v článku pro časopis The Strategy For Peace připodobnil Castrovu revoluci k revoluci americké a Castra pak k legendárnímu bojovníku Simonu Bolívarovi.
Když o sobě na počátku 60. let Castro začal prohlašovat, že je ve skutečnosti marxistou-leninistou a že jím chce zůstat až do konce svých dnů, způsobil tím šok jak ve Spojených státech, tak i v Sovětském svazu.
Porouchaný Fidel Xerox
V roce 1986 skončilo ve vězení několik novinářů a fotografů oficiálního listu Granma. Příčinou byla fotografie Fidela Castra, která vyšla jednoho dne na titulní stránce. Zachycovala plakát zobrazující kubánského vůdce, který má zdviženou pravici jakoby v nacistickém pozdravu, a pod ním se skví nápis „ario“ (španělský výraz pro „árijský“).
Fotograf tehdy umně poopravil oficiální portrét a vypustil prvních deset písmen z původního nápisu „Revolucionario“. Uštěpační žurnalisté tak celý národ upozornili na něco, co si odborníci šuškali řadu let - castrismus, ve své nejčistší podobě, se v lecčems více inspiroval spíše u fašistů než u komunistů.
Ti, kteří si dali tu práci a analyzovali rané Castrovy projevy, došli ke zdrcujícímu poznání - hlavním zdrojem Fidelova mladického revolucionářského nadšení nebyl Karel Marx, ale António Primo de Rivera, zakladatel španělské fašistické strany.
Castro sice v mládí četl Marxův Kapitál, ale stejně tak hltal Hitlerův Mein Kampf, Mussoliniho projevy a především souborné dílo Prima de Rivery.
Podle amerického publicisty Servanda Gonzáleze znal mnoho jeho článků zpaměti. González, autor knihy „Tajný Fidel Castro -bourání symbolu“, razí teorii, že kubánský vůdce je obdařen fotografickou pamětí, která jej ve spojení s jeho pověstnou výřečností a přesvědčovacími schopnostmi činí naprosto nepředvídatelným: „Jeho mozek funguje jako porouchaný kopírovací stroj značky Xerox, který neustále vyrábí různé obrázky. Když se podíváme na každý z nich zvlášť, působí celkem reálně, ale dohromady tvoří naprosto surrealistickou koláž.“
Koláž okořeněnou dávnou nenávistí vůči okolnímu světu, kterou si odnesl z dětství. Podle Gonzáleze tato nenávist znetvořila i Castrovu původní úctu k americké civilizaci.
Tato úcta totiž nebyla opětována - vládě Fidela Castra se dostalo ze strany Washingtonu velice brzy hlubokého opovržení. Neopětované city El Commandante tolerovat nehodlal.
