O nové knize Jiřího Kratochvila by se dalo hovořit hodiny a hodiny či popisovat o ní značné množství stran, anebo ji lze docela stručně registrovat jako přírůstek v prozaickém díle, které se v české polistopadové próze rozhojňuje jako málokteré jiné. Román Femme fatale není totiž v autorově tvorbě předělem ani tématickým, ani uměleckým, ale jedno nej- (při veškeré pofidérnosti takového vymezování) se u Femme fatale asi najít dá: jde o Kratochvilovu prózu možná vůbec nejrozvernější a přitom jistým způsobem nejzáhadnější. Co to ten člověk vyvádí?!
Literátka a tělocvikář
Do první části románu, nazvané Noční slunce, čtenář vpluje ani neví jak. Kratochvil ho jako chobotnice obemkne chapadly příběhu (v tomto umění "vtahu" do fikčního světa nemá ze žijících českých autorů asi sobě rovného; těžko si nevybavit například prózy Vladimira Nabobova, kde jsme obdobně a ochotně lapeni do vyprávění, které se někdy jeví tak realisticky spádné, ale nikdy je nemůže plně uchopit). Noční slunce pojednává o nadějné spisovatelce Kateřině Káníčkové, která v listopadu 1989 zmlácená policisty přicestuje z Prahy do Brna. Tam se ocitne v Domě umění, kde tehdy hrávalo Divadlo na provázku, a zkoprnělému i pobouřenému publiku referuje, co v hlavním městě nastalo. (Prý ji seřezali na Václaváku. Ale tam se nic takového nedělo, jak dobře víme, a zrovna tohle asi nechtělo být předmětem autorské licence. Není to jediné místo knihy, kde jsou reálie přelomu 80. a 90. let trochu zkresleny. Zejména podnikatelský rozjezd nebyl v prvních měsících tak bleskový, jak to zde Kratochvil evokuje.)
Jiří Kratochvil v roce 2002
O knizeJiří Kratochvil: Femme fatale Druhé město, Brno 2010, 204 stran, doporučená cena 239 korun. |
Přicestovavší Kateřina u sebe schraňuje svůj povídkový rukopis Osidla. Jím vzápětí okouzlí brněnské intelektuály a bleskově vydaná kniha (v již soukromém nakladatelství) katapultuje slečnu Kateřinu mezi žádané zboží - v doslovném i přeneseném smyslu. Kateřina je ihned "in" a užívá si života všemi póry. Jedním z jejích milenců v tomto "novém životě" se stane vypravěč první části příběhu, nadmíru "přirozeně" inteligentní tělocvikář, příští majitel sítě fitness center Zdeněk Šťastný, který sice o sobě opakovaně prohlašuje, že jestli jej něco míjí, je to svět literatury, nicméně vypráví s energií, kterou by mu mohl závidět i brněnský drak, a s literárním espritem, který za těmi epochálními Kateřininými Osidly sotva může zaostávat. Kratochvilovsky rafinovaně neliterární tělocvikář Zdeněk sice s Kateřinou neprobírá literaturu, ale to jim nebrání najít si společné pole, na němž si dokáží vykouzlit chvilkové ráje a stavy srozumění. Zdeněk však při tomto obcování s literátkou rozpozná její smrtonosný potenciál a drží si od její dostředivé síly odstup.
V Nočním slunci Kratochvil vystřihne čtivou, spádnou a skoro tedy realistickou komedii vztahů, v níž femme fatale Kateřina dopadne naprosto fatálně, hůř než ten nejposlednější pes. Aby k tomu ovšem došlo, tvůrce musí se příběh na konci první části již zauzlit za účasti divočejších dějových zvratů, které jsou ovšem téměř nic proti tomu, co autor-hybatel přichystal velectěnému publiku pro část následující.
Obal Kratochvilova románu Femme fatale
Zajatec nočního slunce
Zatímco v první části jde, zjednodušeně řečeno, o život, v druhé, nazvané Buben, běží - stejně nahrubo řečeno - o literaturu. Tady se Kratochvil fabulačně odváže. Kdybychom zde měli i jen naznačit dejme tomu pouhou polovinu z toho, co se přihodí, nevybylo by v recenzi místo na nic dalšího, i kdybychom ji roztáhli na několikanásobný prostor. Zkrátka: znovu je tu Kateřina, ale v nové identitě. Kateřina, "která to všechno už jednou absolvovala", která "ať jsem, co jsem, jsem aspoň schopna lidských citů". Tedy cosi jako Kateřina-paralelní existence, varianta téhož života, jež pro změnu nepřekročila hranice použití a zneužití druhých lidí, což - v zájmu svého literárního tvoření - učinila Kateřina první, námi zvaná nemilosrdná.
Děje v druhé části románu letí do fantaskních rovin, do světů za zrcadly, do hájemství, v nichž je možné vše. Vypravěči jsou různí, ich-formu střídá er-forma, a vyprávění někdy jako by už ani neodvisí od části první, peláší si svými cestami a my pozapomeneme na "původní" Kateřinu pod náporem neskutečností, které musí podstoupit Kateřina druhá, námi zvaná ústupná. Avšak ke konci románu se k sobě Noční slunce a Buben přibližují, obě dvě tak odlišné části díla poukazují na oprávněnost své existence tím, že motivy se propojují, secvakávají, ale to neznamená, že nám bude jasnější, jak se to s těmi Kateřinami vlastně má a že dojde k nějakému velkému rozhřešení.
Jiná Femme Fatale než je ta Kratochvilova Kateřina K. - snímek ze stejnojmenného filmu amerického režiséra Briana De Palmy z roku 2002
Takže nám zbývá co? No právě! - buď dedukovat všemožné vazby Bubnu s Nočním sluncem, vypracovávat si v hlavě nebo přímo na papíře seznamy vzájemných odkazů a s takto splétanými pavučinami si přesněji narýsovat stavbu tohoto románu. Anebo se spokojit s tušením souvislostí. Chce se zůstat u té druhé možnosti. Ani ne tak kvůli větší námaze, nýbrž proto, že v úhrnu, i navzdory veškeré dynamice a barvitosti autorova jazyka a stylu (až na to neorganicky nadužívané nářeční příslovce "zaráz), bychom téměř jistě došli ke kvalitnějšímu poznání "jak je to uděláno", ale nikoliv i k tomu "co je tu vlastně řečeno". Jsme totiž, to vidíme i bez rozkresu motivů, konfrontováni se záhadami a kouzly především poetiky a nikoliv noetiky či ontologie. Jako kdyby Kratochvil nemohl nepsat, ale přitom ne vždy měl sílu a čas skrze literaturu podat "obraz světa", nikoliv obraz právě "jen" literatury a tvůrčího procesu.
Klíčový pro téma románu je dialog mezi autorem a Katkou na straně 163:
"Autor: … Víš, podlehlas tomu nejopovážlivějšímu pokušení. Rozhodla ses nadřadit své psaní všemu ostatnímu, své i cizí bolesti, svému i cizím životům. Přitáhla tě vidina nočního slunce. Vidina cesty přes jezero za nočním sluncem. Ale na břehu by tě přepadli slepí ptáci a vyklovali by ti oči. Protože literatura je cestou slepeckým bludištěm.
Katka: Vím, cestou slepých hledačů světla.
Autor: Ale taky o příběhu platí, že je to moc dobrý sluha, a zlý pán. Když píšeš pro peníze, tak příběh je v tvých dobrých službách, podřizuješ svůj talent vnějšímu světu, skutečnosti, životu. A jen tak to má být! Ale běda, jakmile zamíříš výš: zle, zle, jakmile tvůj život slouží příběhům. To, co se s tebou teď děje, to je trest za tvou rouhačskou opovážlivost: seš teď zakleta v příbězích, to je tvoje past, to je tvoje peklo, sestřičko.
Katka: Proč mi říkáš sestřičko?
Autor: To je na dlouhý povídání. Taky jsem podlehl stejnému pokušení. Taky mě přitáhla vidina nočního slunce. Taky jsem nadřadil svý psaní všemu ostatnímu. Prodal jsem svůj život za příběhy."
Jiří Kratochvil v roce 2010
Román Femme fatale, zábavný a průsvitný, a přitom temný a plný záhybů, zůstává jaksi omezen na drama autorovy pracovny, na variaci na téma, které je u Kratochvila jedním z jeho setrvalých.
Nad některými z řady Kratochvilových próz – a Femme fatale náleží k takovým – se dá říct, že je škoda, že si brněnský autor nebere trošku větší příklad z argentinského spisovatele Ernesta Sabata, z jehož románu Kniha o hrdinech a hrobech v nové próze cituje. Sabatovi je osmadevadesát a kromě zmíněné "Knihy" (z roku 1961, česky 1984) z próz publikoval již pouze romány Tunel (1948, česky (1997) a Abbadón zhoubce (1974, česky 2002).
V roce 2002 u nás vyšel i svazek Sabatových esejů Spisovatel a jeho přízraky. Na stranách 156 a 157 jsou vedle sebe dvě Sabatovy poznámky, které lze obě různou měrou vztáhnout na Kratochvilovu Femme fatale. Nejprve Jeden z paradoxů fikce: "Pro dobrý román je příznačné, že nás strhne do svého světa, že se do něho ponoříme a izolujeme se od skutečnosti do té míry, že na ni zapomeneme. A přitom nám právě odhaluje skutečnost, jež nás obklopuje." A poznámka Literatura a prostituce: "Jak žít? Tak, aby člověk svou tvorbu nezfalšoval, nezparchantil, nerozměnil: zařídit si opravárenskou dílničku, pracovat jako bankovní úředník, prodávat na ulici tretky, přepadnout banku."
Spisovatel Ernesto Sabato, asi v roce 1972
