Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Přes 40 let sloužil v kraji ateistů. Nezájem o Boha bolí, říká farář

  8:26aktualizováno  8:26
V neděli sloužil farář Tomáš Genrt v kostele sv. Bartoloměje v Hrádku nad Nisou svoji poslední mši. Celkem jich zde celebroval za třiačtyřicet let přibližně šest a půl tisíce. Stejný počet i v nedaleké Chrastavě. Ve svých dvaaosmdesáti letech se však odpočívat nechystá.

Tomáš Genrt je farářem v kostele svatého Bartoloměje v Hrádku nad Nisou od roku 1970, v neděli odsloužil poslední mši. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

"Budu pomáhat mému nástupci, který se vrátil ze studií v Římě, a navštěvovat nemocné, na což jsem neměl dosud moc času," říká Tomáš Genrt, jenž byl do Hrádku nad Nisou přidělen litoměřickým biskupem již v roce 1970.

Tomáš Genrt pochází z katolické rodiny, hlavně maminka byla silně věřící. "Odmala jsem chodil s rodiči do kostela, později jsem i ministroval," vzpomíná na své první setkání s kostelem a vírou. Tehdy samozřejmě netušil, že se jeho sen stane skutečností a on bude farářem víc než čtyři desítky let.

Jeho cesta k tomu však nebyla v tu dobu vůbec lehká. V roce 1951 odmaturoval v Náchodě, ale na další studia musel zapomenout. Semináře se hromadně rušily, navíc mu ve stejný rok umřel otec. Převzal jeho úlohu a staral se o matku, která byla tkadlenou, a dvě mladší sestry. Jednu podporoval na medicíně.

"Dělal jsem rukama v Rubeně Náchod, kde se v tu doby vyráběly pneumatiky na automobily," říká. V roce 1957 odešel s bratrancem do Prahy k Vodním stavbám. Pracoval se železem a betonem, ale současně začal tajně studovat bohoslovectví. Chodil po bytech profesorů v důchodu, nebo k lidem, kteří byli ze škol vyhozeni.

"Byli jsme často vyšetřování státní bezpečností, bratrance dokonce zavřeli na tři čtvrtě roku do vězení," vysvětluje Genrt. Když nastalo v roce 1968 uvolnění a on oficiálně dostudoval, přijal kněžské svěcení. ¨

Ještě předtím však tajně vstoupil do Řádu menších bratří františkánů, což je jedna z větví františkánů, žebravého řeholního řádu založeného sv. Františkem z Assisi v roce 1209.

Duchovní i stavař

Do Hrádku nad Nisou nastoupil dva roky po okupaci Československa takzvanými spřátelenými armádami. Kostel svatého Bartoloměje, jenž je poprvé připomínán již v roce 1288, byl ve zuboženém stavu. Byl staticky ohrožený, fresky oprýskané.

"Takže jsem současně s duchovní činností začal kostel zabezpečovat, aby nespadl. Na to jsem byl po práci ve Vodních stavbách odborníkem," směje se farář, který se od té doby do minulého týdne znovuzrození hrádeckého kostela věnoval.

Nejen jeho. Staral se také o kostely v Chrastavě, Machníně, Andělské Hoře, Nové Vsi, Bílém Kostele a Vítkově. Nejvíc mu ale přirostl k srdci ten hrádecký, protože na zdejší faře žil do roku 1995. Pak se přestěhoval do Řádu menších bratří františkánů v Liberci a do Hrádku za věřícími dojížděl.

O tom, jak sháněl peníze a lidi na opravy, by mohl vyprávět hodiny. Třeba, jak se mu podařilo opravit stropní fresky: "Dozvěděl jsem se, že vedle v Jítravě má chalupu profesor na výtvarné akademii Jiří Toroň. Jel jsem za ním a on sem nahnal o prázdninách své studenty restaurátorství."

Zásluhou Tomáše Genrta se také vrátily do věže hrádeckého kostela zvony Bartoloměj a Maria.

Bezbožného kraje nelituje

"Když jsem nastoupil, tak ke mně chodili do kostela hlavně němečtí starousedlíci, kteří postupně umírali. Noví lidé ale přicházeli, takže dnes mám v hrádecké farnosti tolik lidí, jako když jsem začínal. Asi padesát," říká Genrt, který předpokládal, že se zájem o církev po roce 1989 zásadně zvýší. K jeho malé radosti se tak nestalo.

"Byla to euforie. Učil jsem na školách náboženství, ale rychle to opadlo. Co chcete v kraji, kam se po válce nahrnuli nejrůznější lidi? Ale to platí pro celé pohraničí," dodává. Dnes k němu chodí na hodiny náboženství v Hrádku sedm dětí, stejně jako v Chrastavě.

Na otázku, zda nelituje toho, že se dostal jako farář do našeho bezbožného kraje a neslouží třeba na jižní Moravě, kde jsou kostely plné, potřese rázně hlavou:

"Ne, vůbec ne. Všude je země Páně. Já si tady na kraj a lidi zvykl. Možná, že mám nevýhodu, protože nechodím na pivo. Byl bych víc mezi lidmi. Samozřejmě, že mě nezájem lidí o Boha bolí, ale beru na vědomí, že to změnit nemůžu. Dělám tři mše týdně, občas nějaký ten křest a hlavně pohřby. Služba, i ta v umírání, je hodně důležitá."

Někdy o sobě pochybuji, říká duchovní

Na chvíli se odmlčí, jakoby o něčem přemýšlel, a pak pomalu řekne: "To víte, že někdy o sobě pochybuji, jestli jsem něco nemohl udělat lépe, nebo jinak, hlavně v té duchovní oblasti. Nedávno jsem se s tím svěřil jednomu restaurátorovi, a on mi povídá, že sloužím také tím, že kostely opravuji zvenku i zevnitř. Že tou krásou působím na lidi i na obce, že naše kostelní věže ukazují k nebi, že třikrát denně zvoníme. Možná měl pravdu a já, když teď odcházím, můžu být spojený s tím, co mi život přinesl."

Pokusím se vážnost a nostalgii jeho slov zlehčit, a proto se zeptám, jestli si malí bratři františkáni vyprávějí vtipy. Rozzáří se mu očka: "Vyprávějí. Muži umře manželka. On ji přežije o deset let a když jde do nebe, tak tam na něj žena čeká a říká, to jsem ráda, že zas budeme spolu! Muž jí odpoví: ale pan farář při naší svatbě říkal, že to je jen do smrti."

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.