Co bylo podkladem pro scénář tohoto dílu?
Jsou to dvě věci. První souvisí s tím, že jsem dělal reportáž, která se týkala takzvaného snuffu. V Praze na Pankráci existovalo studio, kam mě dovedl prostředník. Já jsem se tehdy vydával za britského obchodníka. Oni mi nabízeli, že si můžeme zmlátit nebo umučit člověka. Dělali z toho i filmy. Ukazovali mi film, který končil smrtí. Já jsem nebyl schopen posoudit, jestli to smrt je nebo není. Přikláním se ale k tomu, že byla.
Kolikrát jste tam byl?
Byl jsem tam dvakrát. Pak nastal problém, když chtěli, abych jim dal něco, čím bych dokázal, že patřím ke komunitě. Navíc jsem ztratil prostředníka. Oni se udržují v takových zvláštních klubech. Je to velmi uzavřená komunita.
V Expozituře skáčou ze střech i herciTřicet akčních scén, čtyřicet profesionálních kaskadérů, třináct vybuchlých, rozstřílených nebo nabouraných aut: takový je účet sedmnáctidílného seriálu Expozitura autorů Janka Kroupy a Josefa Klímy, který od září vysílá TV Nova pravidelně vždy ve středu od 20:00, v repríze pak v sobotu po půlnoci. |
A druhá část?
Druhá polovina příběhu je na základě reportáže o dětské pornografii. Šlo o dlouhatánskou sérii o dětech na internetu. Objevili jsme tam například takové věci jako výměna dětí. Prostě si řekli: já mám děti, ty máš děti, tak si je prohodíme. Byla tam nejbrutálnější dětská pornografie, jakou si člověk ani neumí představit. Zneužívali i dvouměsíční děti.
Jak to dopadlo?
My jsme nakonec jednu větev odhalili, ale řešení je podobné jako v detektivce. Nechci ho předem prozrazovat. Vlastě něco říci mohu, protože tady jsme měli spor s režisérem a on změnil prostředí. Původně k odhalení pomohl zvláštní tvar okna a jeho stín. My jsme tehdy podle toho našli byt, kde se točila dětská pornografie.
Byli potrestáni?
Policie to tehdy prověřovala, ale zmizeli. Oni byli chytří. Třeba jedna parta měla karavan a jezdila po Evropě. Přes systém náhončích získávali děti. Pokud jste se nedostal na náhončí, kteří byli třeba dva v republice, nebyla šance se na ně dostat. Mně tehdy pomohl jeden z chlapečků, který tu pornografii točil, ale pak jim zestárnul. Už ho nechtěli.
V jedné ze scén se lidé z takového "klubu" potkávají v bazénu a poznávací znamení je náplast na malíčku.
To je reálné. Já jsem při této kauze začal spolupracovat s hackery a jeden mi přinesl kompletní komunikaci jednoho z pornografických klubů. Ukázalo se, že mají sraz na nudapláži někde na Moravě. Byla tam zvláštní struktura lidí. Majitelé firem, právníci, technici z nemocnic, učitelé. Pamatuji si na nějakého majitele drůbežárny, který se příšerně vztekal, když jsme zjistili, že se zajímá o dětskou pornografii. My jsme to hrozně moc chtěli natočit, ale bohužel se ukázalo, že kameru na nudapláži schovat nelze.
Kdo jsou tedy ti, kteří se na takové snímky dívají?
Jednu věc mají společnou. Žijí v domnění, že vlastně nikomu neškodí. Já jsem to přeci nedělal, hájí se. Neuvědomují si, že oni jsou ten motor, kvůli kterému to vzniká. Točí se v tom velké množství peněz a je těžké je vystopovat. Mají třeba účty v moskevských bankách, kterých je na dvě stě a pomalu každá mafiánská partička má svou. Ty banky se s nějakým českým novinářem nebaví. Jediná cesta je internet, kde zůstávají stopy.
Expozitura je psána na motivy Berdychova gangu, ale v tomto díle se to nezdá?
Je to šestnáct dílů, ale sedmnáct detektivek. Ta sedmnáctá se prolíná celým seriálem a až na konci se divákovi složí puzzle a pochopí, proč jsme každý díl vyprávěli. Všechny obsahují skrytý klíč, který vám na konci pomůže. Není to ale tak, že pokud nějaký díl neuvidíte, tak to nepochopíte.
Vzpomínám na soud s Berdychovým gangem, kde vás sháněl soudce. Vaše telefonní číslo hlásilo hned několik lidí, včetně obviněných. To jste s nimi byl až tak v kontaktu?
Je to tak. V podstatě jsem znal všechny z kauzy a některé i před tím. Například policistu Opavu. U něj jsem začal mít zvonění v uších dlouho před odhalením kauzy. S Josefem Klímou jsme dělali reportáž, která se taky v seriálu objeví. Jednalo se o podivné sebevraždy řezníků. Spojovacím prvkem bylo, že jejich majetek končil u jednoho člověka.
My jsme se nemohli dostat na svědka a už nevím proč jsem se o tom bavil s Opavou. On se mi pak ozval, že nám toho člověka sežene. Sešli jsme se ve vinárničce a já jsem byl v šoku, jak se ten svědek strašně Opavy bál. Přitom to byl takový hromotluk, bodrý, veselý - určitě zábavný společník. Najednou ale bylo vidět, jak vedle Opavy ztuhnul. Ptal se, co může říci. Ten svědek se vedle toho policajta zjevně bál o život. Na odchodu jsem si říkal, že tohle není normální, že to smrdí.
Výsledek kauzy vás tedy nepřekvapil?
Pro mě to bylo stejné jako u toho seriálu. Prostě se mi to puzzle složilo. Ty případy, na kterých jsme pracovali, ale chyběla nám ta souvislost. I proto jsme tak psali scénář.
Čekáte, že se objeví další, podobné puzzle?
Myslím si, že ještě nějaké bude.
