Světová výstava Expo 58 v Bruselu

Světová výstava Expo 58 v Bruselu | foto: archiv

Expo 58: když nám patřil svět

  • 8
Československo před 50 lety vyrazilo světu dech. Na výstavě Expo 58 v Bruselu získal náš pavilon nejvíce cen. Na zázrak, který se podařil v době totality, vzpomínají pro MF DNES přímí účastníci.

Svět nás tehdy miloval. Trvalo to sice jen šest měsíců, od dubna do října 1958, ale o to intenzivnější ta náklonnost byla. Československý pavilon na světové výstavě EXPO 58 v Bruselu získal hlavní cenu a stal se senzací. Prostranství před naším pavilonem bylo zřejmě jediným místem v Belgii, kde stála dlouhá fronta od časných ranních hodin.
Padesátileté výročí Expa 58 letos připomíná výstava Bruselský sen v Městské knihovně, znovuotevření restaurace na Letné a další doprovodné programy.

MF DNES hovořila s posledním žijícím tvůrcem československého pavilonu, jednou z konferenciérek Laterny magiky, zaměstnanci proslulé restaurace Praha a těmi, kteří byli v Bruselu jako návštěvníci. Všichni se shodují: bylo to nezapomenutelné a tento úspěch se doposud nikomu nepovedlo překonat.

Měli jsme namále
Hlavní scenárista československého pavilonu a autor vítězné koncepce "Jeden den v Československu“ je Jindřich Santar, narozený roku 1923. Jak se k této práci dostal? "Byl jsem sekčním šéfem na ministerstvu informací, kde jsem měl na starosti výstavy,“ vypráví muž, kterému šéfoval obávaný ministr Václav Kopecký. Československo se k účasti na Expu přihlásilo už v říjnu 1955. A protože měl Santar za sebou několik úspěšných výstav, byl vybrán, aby udělal návrh pro Brusel.

"Schválili to a měl jsem poměrně velkou volnost. S architektem Františkem Cubrem (hlavní architekt pavilonu – pozn. red.) jsme už spolupracovali a znali se s řadou výtvarníků. Povedlo se dát do kupy tým lidí, kteří věděli, o co jde, a nebavil je pitomý socrealismus,“ vzpomíná Santar.

Z dnešního pohledu se to zdá skoro jako zázrak. Jak to, že se podařilo podobu expozice do značné míry odideologizovat a prosadit do tvůrčího týmu umělce, kteří neměli stranickou legitimaci? "Soudruzi tomu zpočátku moc nevěnovali pozornost. Byla to první výstava po válce a nikdo o tom neměl ponětí. Dostali jsme z ÚV maníka, který měl dohlížet na ideovno. Na schůzi, kde jsme řešili natírání konstrukcí proti korozi, nás dostal slovy: Soudruzi, vy pořád mluvíte o korozi a antikorozi, jde přece o to, aby nám to nerezavělo!“ popisuje Santar.

Světová výstava v Bruselu začala 17. dubna 1958. Československý pavilon byl jeden z mála, který byl v den otevření dokončený. Návštěvníci si nejprve prohlédli špičkové výrobky v sekci práce a odpočinek, a když došli do části kultura, "dostalo je“ asi třičtvrtěhodinové představení Laterny magiky, kde krásná konferenciérka v trojjediné podobě hovořila se sebou na promítacích plátnech ve třech jazycích.

Když pak šli návštěvníci ochutnat kulinářské umění do restaurace Praha, úspěch byl dokonán. Po pár dnech psala o veleúspěšném československém pavilonu většina zahraničních novin. "Po prvním týdnu v Bruselu jsem se vrátil domů a slyšel v rozhlase projev předsedy architektů. Říkal, že naše expozice je velkým zklamáním, neboť je bezideová. Týden nato si mě pozval vedoucí kulturního oddělení ÚV KSČ. V kanceláři měl stoly plné zahraničních novin. Tak se na to podívej, říkal, nepřítel tě chválí, zkoumej své svědomí. Tenkrát jsme měli všichni namále, a i když to dnes bude znít jako oslava bývalého režimu, dostal nás z toho ministr Kopecký. To on dal návrh, abychom dostali státní cenu. My ji dostali, a pak teprve byl klid,“ vzpomíná scenárista Expa 58 Jindřich Santar, který se pak podílel například na českém pavilonu na světové výstavě v Montrealu roku 1967.

Tulení kožíšek
Bezesporu jednou z nejúspěšnějších částí československého pavilonu byla Laterna magika tvůrců Alfréda Radoka, Miloše Formana, Jána Roháče, Vladimíra Svitáčka a scénografa Josefa Svobody. Představení se skládalo z několika částí a těmi diváky provázela konferenciérka.

Režisér Radok si vybral tři mladé, krásné a cizích jazyků znalé herečky. Sylvu Daníčkovou, Zdenku Procházkovou a Valentinu Thielovou – ta se po několika týdnech vrátila domů, a tak se do konce výstavy na pódiu střídaly Daníčková s Procházkovou.

Poslední jmenovaná byla úspěšnou herečkou Městských divadel pražských a manželkou herecké hvězdy Karla Högera. "Asi rok jsme tvrdě zkoušeli a pořád jsme nechápali, jak to, že když nejsme ve straně, můžeme jet na Západ. Myslím, že kromě scénografa Svobody nikdo z Laterny v KSČ nebyl. Soudruzi přimhouřili oči, protože chtěli, aby to bylo skvělé,“ vzpomíná Zdenka Procházková, která se později stala úspěšnou herečkou ve vídeňském Burgtheatru. Před odjezdem do Bruselu musela několikrát navštívit "kachlíkárnu“, budovu ministerstva vnitra na Letné. "Chodily anonymy, aby mě nepouštěli, že se chci setkat s Adinou Mandlovou a že chci emigrovat. Tak jsem to chodila vyvracet a naštěstí to pochopili.“

O tom, kdo byl v Bruselu "práskač“, se podle Procházkové vědělo a s kolegy si na dotyčné dávali pozor. "Ti lidé se chovali tak, že to stejně bylo poznat,“ říká Procházková. Ale nijak zvlášť kontrolovaní podle ní nebyli. "Na výlety jsme jezdit mohli. Byla jsem v Antverpách, Bruggách, do Ostende jsme se jezdili koupat, viděli jsme úchvatný koncert Edith Piaf v městečku Knokke,“ vzpomíná herečka, která si z Bruselu přivezla tulení kožíšek. "Viděla jsem ho hned první den ve výkladu a šíleně se mi líbil. Dost jsem ušetřila na dietách. V jednom pavilonu dávali zadarmo kafe a housky, v dalším banány a čokoládu, v jiném zase instantní polívky,“ popisuje Procházková, která kožich nakonec dostala jen za cenu zálohy. "Když se prodavač dozvěděl, že jsem z Laterny, požádal mě o lístky a zbytek ceny jsem platit nemusela,“ vzpomíná Procházková na půlroční výlet za hranice všedních dnů.

Sranda, fízlové a Bardotka
Že byla v roce 1958 atmosféra o dost uvolněnější než v první polovině 50. let, ukazují vzpomínky výtvarníka Josefa Císařovského. Na Expo cestoval s přáteli malíři a Janem Werichem a průběh cesty popisuje ve vzpomínkové knize na malíře Bedřicha Kopeckého. "V jednom kupé rychlíku Praha – Brusel sedí dosti rozjaření pánové, rozjaření již od roku 1956 (rok, kdy Chruščov odhalil Stalinův kult osobnosti – pozn. red.)... Moc za ujíždějícím vlakem sice ještě zdaleka nepadla ve své blbosti, ale je s podivem, co vše se událo za poslední dva roky. Přinejmenším to hřiště, na kterém hrajem, má zase dvě branky, a ne aby všichni utíkali v jednom houfu, stále ve všem jednotni až do zpitomění. Pan Werich se usmívá a dodává, že oni s Horníčkem, na kterého se jedeme podívat do Laterny magiky, si už dlouho říkají, že tohle všechno skončí ‘revoltou věcí‘ a potřebou ‘velké srandy‘, a to ne jenom na jevišti.“ Tak popisuje cestu Josef Císařovský. Zmíněná rozjařenost však měla své meze.

Když se skupinka výtvarníků vracela z Bruselu domů, pustili se ve vlaku do kritiky tehdejšího režimu. Vše slyšeli lidé z vedlejšího kupé. "Byli to fízlové, ale vydávali se za horníky z Ostravy a v Praze nás udali na ÚV KSČ,“ doplňuje Císařovský své psané vzpomínky.

Zcela uchvácený z bruselské návštěvy byl také architekt Miroslav Řepa, autor pavilonu na světové výstavě v Montrealu. "Koupil jsem si France Soir a coca-colu, sedl si na náměstí a připadal si báječně,“ vzpomíná Řepa, který tehdy studoval v posledním ročníku na AVU. "Viděli jsme polonahou Brigitte Bardot ve filmu A bůh stvořil ženu. Taky jsme byli v baru jménem Vůl na střeše, kde dělal český emigrant a kde jsme poprvé viděli striptýz. Návštěva obchodního domu nás přiváděla k zoufalství. Těch zážitků bylo strašně moc,“ vybavuje si Řepa nezapomenutelné okamžiky.

My, alcroňáci!
Zatímco zhruba 6 tisíc Čechoslováků, kteří navštívili bruselskou výstavu (zájezd tehdy stál okolo 5 tisíc korun), si výlet užívalo dosytosti, zaměstnanci proslulé restaurace Praha pracovali od rána do noci.

MF DNES se podařilo najít čtyři pracovníky této restaurace. Místo setkání bylo symbolické. Z bytu manželky bývalého ředitele české restaurace v Bruselu je vidět přímo na slavnou půlkruhovou budovu, která se z Bruselu přestěhovala do Letenských sadů. Kromě Anny Hříbkové, ženy ředitele restaurace Miroslava Hříbka, sekretářky Hany Roučkové a kávové kuchařky Libuše Křížové přišel zavzpomínat také číšník Ladislav Svatoš, přezdívaný Kendy.

"Tu přezdívku mi dala v roce 1947 Rita Hayworth, když bydlela v hotelu Alcron,“ říká světácky Kendy. Právě hotel Alcron všechny spojuje. Ředitel Hříbek byl totiž od roku 1956 až do 80. let jeho ředitelem. Když se stal šéfem Expo restaurace, vzal si s sebou své podřízené. "Hříbek nás přezkušoval z angličtiny, němčiny a francouzštiny. S lidmi to uměl. Měl hotelovou školu v Laussane,“ popisuje číšník Kendy. Do Bruselu mohli jet ti nejschopnější a nejspolehlivější z nich. Nad vším bděl kádrovák Karel Zalabák, který působil i v Bruselu. Téměř všichni zaměstnanci vyslaní na Expo měli doma rodiny, což byla pojistka proti emigraci.

Lidé, kteří v ČSR pracovali na "lepších“ místech, šli bez okolků dělat podřadnější práci do Bruselu. Například Libuše Křížová, která v Alcronu pracovala v administrativě, dělala v Bruselu kávovou kuchařku. "Střídaly jsme se dvě holky a kafe jsme vařily od rána do noci. Když bylo volno, jezdily jsme se koupat,“ říká dnes. Manželka ředitele Hříbka (tehdy ještě nebyli svoji), ač účetní, zase bez okolků usedla za pokladnu. "Myčky nádobí byly manželky diplomatů a holky z jiných hotelů, kde dělaly vedoucí funkce, šly do kuchyně,“ doplňuje číšník Kendy.

Česká restaurace v Bruselu, kde pracovalo 140 lidí, byla rozdělená na dvě části: lidovější plzeňská a noblesnější De Luxe. Podle pamětníků podnik šlapal jako švýcarské hodinky. Jeho chod ředitel Hříbek popisuje ve své knize Hostili jsme svět. Několikrát týdně létalo Tu-104 na lince Praha – Brusel s výrobky z jedné vinohradské masny. "Tučko za jeden měsíc přivezlo asi 1 200 párků, 1 000 kg šunky, 1 500 kg dalších uzenářských výrobků, 500 kg másla a 12 tisíc vajec,“ líčí Hříbek ve své knize.

Na třicet kuchařů dohlížel šéfkuchař Florián Zimmerman, který se učil v nejlepších hotelech ve Francii a Švýcarsku. Seznam osobností, které se nad úrovní restaurace rozplývaly, zabírá v Hříbkově knize několik stran. Číšník Kendy, kávová kuchařka Křížová, paní ředitelová Hříbková a sekretářka Hana Roučková se shodují, že pro ně Brusel takovým šokem nebyl – na západní klientelu a její styl byli z hotelu zvyklí.

"Nejlepší poklonou pro nás bylo, když jsme se dočetli, že recepce, kterou jsme uspořádali, byla gastronomická pohádka tisíce a jedné noci. Cizinci nejprve ohrnovali nos nad dršťkovou polévkou, ale záhy změnili názor. Knedlíky, svíčková, kachna a dršťková polévka šly na dračku. Zásoby kaviáru jsme pak jedli my,“ smějí se bývalí alcroňáci, jak si mezi sebou říkají, a připomenou slova svého šéfa Hříbka. "Během Expa 58 k nám chodil svět na oběd a na večeři.“

Vstupní síň československé expozice EXPO 58

. scEnárista Jindřich Santar: po návratu jsme měli namále

"Po návratu z Bruselu jsme měli namále a zachránil nás ministr Kopecký," říká scenárista československého pavilonu na Expu 58 Jindřich Santar (85).
 
Co jste dělal, než jste se stal scenáristou Československého pavilonu v Bruselu?
V roce 1956 jsem začal pracovat na ministerstvu informací, kde jsem měl na starosti výstavy. Nelíbilo se mi, jak se do té doby dělaly, a chtěl jsem to změnit. Udělal jsem výstavu Vývoj vesmíru, země a člověka, která byla velmi úspěšná a byla to vlastně taková první bezideová výstava. Před vernisáží jsme měli šílený průšvih. Měli jsme tam velký glóbus a ten byl natočený na Ameriku, což bylo ideově závadné. Ještě v noci globus přetáčeli. Další úspěšná výstava byla o medicíně - Život vítězí nad smrtí. Odtud jsem měl zkušenosti s architekty a výtvarníky, kteří se mou na těch výstavách spolupracovali, a s těmi jsme pak dělali Expo.
 
Takže Expo vám bylo přiděleno?
Pravda je, že na Brusel byla vyhlášena soutěž. Já se jí ale neúčastnil, protože jsem měl hodně práce. Poslední soutěžící byl Adolf Hoffmeister, který přišel s nápadem, že postavíme koleje, na ně vlak, lidi budou tím vlakem procházet a za okny poběží česká krajina. To ale nebylo schváleno a protože o mně věděli, že výstavy dělám, vyzvali mě, ať předložím návrh. Udělal jsem tedy na Jeden den v Československu. Tedy že ukážeme práci, odpočinek a kulturu, a to bylo přijato.
 
Mohl jste si vybrat, s kým budete spolupracovat?
Architektonický návrh pavilonu tehdy vyhráli architekti Cubr s Pokorným, přičemž s Cubrem jsem předtím dělal několik výstav. Protože jsme se znali s řadou výtečných výtvarníků - Kybal, Kaplický, Fišárek, Trnka a další, vytvořili jsme tým lidí, kteří věděli, o co jde, nebavil je pitomý socialistický realismus a snažili se to udělat co nejlépe.
 
Do socialistického realismu, tehdy velmi preferovaného, vás nikdo netlačil?
My jsme se nenechali. Podívejte, soudruzi tomu ze začátku nevěnovali moc velkou pozornost. Byla to první světová výstava po válce a nikdo o tom neměl ponětí. Dokonce nám z ÚV dali takového maníka, který měl dohlížet na ideovno. Ale to byl takový primitývek, který nás na schůzi, která jednala o natírání konstrukce proti korozi, dostal slovy: Soudruzi vy pořád mluvíte o korozi a antikorozi, jde přece o to, aby nám to nerezavělo!
 
Ani obávaný ministr informací Kopecký se do toho nepletl?
Víte, mě se lidé často ptají: kdo vám do toho mluvil a kdo vám co diktoval. Ona je dnes trochu móda všechno negovat. Brusel byl obrovský úspěch hned od začátku. Všechny noviny o nás psaly v superlativech. Po týdnu otevření Bruselu jsem se vrátil domů a na Ruzyni mě svlékli do naha, jestli něco nepašuju. Večer jsem pak poslouchal v rozhlase projev předsedy architektů. Říkal, že naše expozice v Bruselu je velkým zklamáním, je bezideová a není v ní ani slovo o vedoucí úloze strany. Asi za týden si mě pozvali na ÚV KSČ k vedoucímu kulturního oddělení. V jeho místnosti byla stoly plné zahraničních novin. Řekl mi: Tak se na to podívej, nepřítel tě chválí, zkoumej své svědomí. Říkám to proto, že tenkrát jsme měli všichni namále. Nešlo jen o mě, výstava je kolektivní dílo. A tenkrát nás z toho Kopecký vytáhl. To on dal návrh, abychom dostali státní cenu. My ji dostali, a pak teprve byl klid.
 
Tlaky byly hlavně z ÚV KSČ?
No jistě, a velmi silné. Vyhrožovali, že nám to jen tak neprojde.
 
Proč myslíte, že se Brusel tak povedl?
Začnu trochu něčím jiným. Dnes se hodně mluví o stylu Brusel. To myslím není pravda. Jak může být styl Brusel, když tam byl Kaplický, Kotík, Trnka. Ve svém oboru špičky, ale naprosto stylově odlišní. To přece není styl.
 
Chápu-li to správně, tak stylem Brusel se myslí třeba plastové židle a geometrické vzory na lustrech a látkách.
Ano, viděl jsem to na výstavě Bruselský sen, ale to všechno vzniklo až po Bruselu. Trička a židle a la Brusel, nic takového jsme tam neměli. Jestli je nějaký význam Bruselu, tak to, že se nám podařilo prokopat nové směry a názory na věci. Viz Laterna magika. Do té doby bylo nemožné něco takového dělat a velmi to uvolnilo emotivní složky, které té společnosti chyběly. Jestli se mluví o stylu, pak je to styl v oblasti výstavnictví. Ten program měl začátek, prostředek a konec. Například Sovětský pavilon dokazoval, že umí všechno: vystavovali se tam pytle kukuřice, jehly, špendlíky s kulatou špičkou a nad tím visely družice. Já se tehdy s jejich komisařem v Bruselu hádal a říkal mu: když vystavujete družice, přece vám každý uvěří, že umíte vyrobit jehlu, ale nedal si říct.
 
Říkal jste, že se vám scénář povedlo zbavit ideologického nánosu. Z dnešního pohledu působí asi nejvíc ideologicky výňatky Zápotockého a Gottwalda, které v našem pavilonu visely.
Ty se tam dodávaly dodatečně, protože se předpokládalo, že to bude ideově silné, což ale nebylo.
 
Jak dlouho jste vlastně v Bruselu byl?
Vyhnali nás všechny asi do týdne, protože se šetřilo. Ale já se tam pak vrátil už za své peníze, protože se mnou nakladatelství Odeon podepsalo smlouvu na knížku. A to potom byla buzerace! Tiskový dohled mi vracel každou stranu a knížka vyšla až dva roky po Bruselu.
 
Byli jste tam hodně hlídaní?

Určitě ano, ale já se tam sešel s jednou emigrantkou a problém jsem neměl.  
 
Asi jedinou kritiku, kterou jsem na československou expozici v Bruselu slyšela, je ta, že se tam zobrazoval ideální život v tehdejší ČSSR, přestože ten skutečný vypadal o hodně jinak.
Ale my jsme chtěli ukázat to nejlepší, co se dovede, co se umí. Samozřejmě, že vitráž od Jana Kotíka nemůže mít každá rodina a koberce od Kybala nebyly běžně v prodeji. Šlo o to ukázat, co se v tomto národě dá dokázat. Ani jeden pavilon na světových výstavách nikdy nebyl kritický ke své vlasti.
 
Vrátila bych se ještě k vaší práci na ministerstvu informací, kde vládl mistr komunistické propagandy Václav Kopecký. O 50. letech se traduje, že to byla doba temna. Překvapilo mě proto vaše tvrzení, že se vám nelíbilo, jak se dělaly výstavy, a začal jste je dělat jinak, méně ideově. To šlo tehdy tak lehce?
Pro vaši generaci to bude znít jako obhajoba tehdejšího režimu, a proto k tomu raději mlčím. Ale prostě to šlo. Třeba na výstavu Vývoj vesmíru, země a člověka jsem získal asi tři miliony korun, což byly obrovské peníze. Měl jsem možnost zadat Zdeňkovi Burianovi šest obrazů neandrtálců. A já nebyl nějaký zlatý bažant.
 
Ve straně jste být musel.
Jistě, to jsem byl a pak jsem z ní byl v roce 1968 vyloučený. Možná, že jsem získal náklonnost některých lidí tím, že jsem si vzal za ženu dceru Vladislava Vančury. O něj byl tenkrát boj, jestli je to zrádce, když vystoupil z partaje v roce 1929, nebo hrdina. Ale nakonec z něj udělali národního umělce, a když jsem byl v této rodině, měl jsem asi trošičku plus, to je možné.
 
Jak jste to zvládal se Státní bezpečností?
Vím, kam míříte.
 
Takže víte, že je vaše jméno registrováno v seznamu spolupracovníků StB?
Neměl jsem s nimi nic společného do doby, než moje žena umřela v roce 1967 na leukémii a zůstali mi dva synové.
 
Můžete to rozvést? 
Po smrti své první ženy jsem se oženil s hlasatelkou Jarkou Panýrkovou, kterou okolo roku 1970 vyhodili z televize. I proto, že jsme se stýkali s Pavlem Kohoutem. Ale ten pravý důvod byl opravdu směšný.
 
Kvůli čemu ji vyhodili?
Prezident Svoboda byl tehdy nemocný a Jarku požádali, aby namluvila  jeho projev. Třicátého prosince jsme měli schůzku u Kohouta, kde byla spousta lidí a přišla řeč na novoroční projev pana prezidenta. Jarka říká: projev nebude, přečetla jsem ho já. Prvního ledna si mě zavolal šéf televize Honza Zelenka, který za mnou jezdil na Zbraslav několik let jako kamarád. Zelenka začal řvát ve své kanceláři: zradila, stýká se s nepřítelem, což měl být jako Kohout, takže ji okamžitě propouštíme. Pikantní bylo, že další den přijelo auto a přivezlo od pana prezidenta náhrdelník jako dárek , že ten jeho projev hezky přečetla.
 
A StB pak začala jít po vás?
Ano. Jarka od té doby marně hledala práci, byla zoufalá a já psal všude možně i Obzinovi (tehdejší ministr vnitra, pozn. red.), co tedy jako máme dělat. Nakonec mě přijal jeden generál a na stole měl dvě složky -  jednu mou a druhou Jarčinu. Ptal jsem se ho, jaký je důvod Jarčina odvolání, a on povídá: Soudruzi se dozvěděli, že na Nový rok nebude pan prezident mluvit, až z odposlechu u Pavla Kohouta. Oni to nevěděli a rozčílili se, že to Kohout ví dřív než oni. A pak začal: Když byste pro nás pracoval, mohl byste zase jezdit a dělat výstavy a podobné kecy. A tak to bylo několikrát. Jednou dokonce přijeli na Zbraslav tři hoši ve volze a říkali: máme zprávy, že k vám jede polský disident Kuroň. Vůbec jsem ho neznal! Ale oni skutečně dva dny seděli ve volze a čekali a pořád slibovali, že jakmile začnu spolupracovat, budu moct začít pracovat.
 
A podepsal jste jim to?
Ne, já to odmítl a nic jsem nepodepsal, ale stejně jsem se ocitl na seznamu. Nikoho jsem nenahlásil, nikoho jsem nepoškodil. Mám čisté svědomí a nebudu se ve svém věku nikomu zodpovídat.
 
Jak to celé dopadlo?
Skoro deset let jsem nemohl skoro nic dělat. Jen díky tomu, že jsem měl nějaké známosti v Rapidu, přicmrndával jsem na takových ekonomických výstavkách v podnicích Kovo a Motokov. Byli jsem na tom dost zoufale a prodávali jsme obrazy z dědictví po Vančurovi. Kluci študovali a byly problémy, protože je nechtěli vzít na školu. To byla opravdu těžká doba.
 
Několikrát tu zaznělo jméno Pavla Kohouta, kteý si dnes "sype popel na hlavu" za to, že se zapletl s komunisty. Jak jste to vnímal vy? Taky zpytujete svědomí?
Víte, já nevěřím, že v roce 1945 tady byli mudrci, kteří věděli, že sovětský komunismus za nic nestojí. Podle mě nevěděli nic, alespoň my jsme nic nevěděli.
 
Ale řada lidí byla v Rusku před válkou a o tamních procesech vědět musela.
Tam bylo lidí. Werich, Seifert a další. Ale o to nejde. Válka dopadla, jak dopadla, a protože jsme byli puberťáci, kteří jsou vždy proti stavu, který je, byli jsme proti fašistům. Byla tady rudá armáda a té jsme fandili. Protože jsme nevěděli o žádné jiné ideologii sociálního charakteru, tak jsme všichni vstoupili do strany. Mně to nepřipadá nelogické.
 
Komunistickému režimu po roce 1945 jste opravdu věřili?
Pravda je, že jsme postupem času začali váhat. Začaly se dít věci, se kterými jsme se nemohli smířit. Pro mě to byl rok, kdy skončil Slánský, velký kamarád Gottwalda. Ta partaj sice stála za starou belu, byla rozházená, ale byla taková parola: když odejdete, bude to ještě horší. Zůstaňte a ovlivňujte to v dobrém. Tak jsme to vydrželi, než nás po roce 1968 vyhodili. Ale já vím, že jsem nikomu neublížil, nebyl jsem ten hurá svazák, který psal básničky o Stalinovi, a proto necítím takové žhavé nutkání jako Pavel Kohout se pořád omlouvat. Dodnes mi ostatně nikdo neřekl: ty jsi byl svině, ty jsi nás poškodil.
 
Viděl jste svazek, který na vás StB vedla?
Ne. To Pavel tam pořád jezdil, ale já ne.
 
Nezajímalo vás to?
To ne, ale bojím se, že by tam mohli být lidé, kterých si vážím, a že bych mohl být zklamaný. Ukázalo by se třeba, že mě udávali nějací dobří přátelé, a toho se bojím. Kdyby mě bylo o třicet let méně, nebál bych se.


 


Nejlepší videa na Revue