Objevil jste někdy něco na internetu, co se vás osobně a nepříjemně dotklo?
Ano, ale beru to jako holou realitu. Co s tím nadělám?
V Anglii však nedávno řešili případ, kdy někdo natočil souložící dvojici, která to nevěděla, a autor to zveřejnil na YouTube. Soukromí lidí bylo porušeno, vypukl skandál. U nás se zase řešil případ, jak učitel mlátí žáka. To bylo natočeno mobilem a opět skončilo na YouTube. Co si myslíte o takových věcech? Pomáhají, či ničí naše soukromí?
Vždyť i před padesáti lety jste mohl pomocí teleobjektivu udělat podobné obrázky jiných mileneckých dvojic a prodat je do nějakého bulvárního časopisu.
To ano, ale neposlal byste to v několika minutách pomocí internetu do světa.
My ale přece o soukromí nepřicházíme tak moc kvůli magorům s foťákem a kamerou, kteří nás lapají při milování přes okno. To se občas stane. No a co? Co nám opravdu zasahuje do soukromí, to jsou institucionální záležitosti.
Co tím konkrétně myslíte?
Málokdo si už dnes všímá, kolik přibylo na ulicích bezpečnostních kamer během posledních deseti let. Pokud se to točí na pásky, ještě to není tak důležité, neboť to vyhodnocuje člověk a ten mnoho nestihne. Ale až budou všechny takové záznamy digitální a bude je vyhodnocovat počítač, budeme jinde. Bude například možné zmapovat váš pohyb po městě za celý den.
Může to být nebezpečné?
Dříve jsme proti tomu byli chráněni holou nemožností, prostě se to nemohlo stát. Dnes je to otázka volby - chceme to, nebo ne? Vzniká tím nová společenská otázka, o které by už teď měli politici rychle začít uvažovat.
Kamery v ulicích, naše obrázky na YouTube však mohou kromě zrušení našeho soukromí poukázat i na zločiny, na nepravosti, a tím nám pomáhají.
Jistě. Něco za něco. To je přesně ta politická diskuse: chceme to tak a tak za tu a tu cenu?
Dají se nějakým způsobem technologické možnosti omezit?
Dají. To je otázka: kdo hlídá hlídače? V demokracii bychom měli hledat odpověď na otázky, jak udržet naše soukromí, zda používat, či nepoužívat technologie k různým věcem a hledat většinový názor společnosti. Důležité je, aby šlo skutečně o vědomou volbu, aby se to neprosadilo samo od sebe.
Já mám pocit, že moderní technologie čím dál více narušují naše soukromí.
Ony zakládají tu možnost a to není totéž. My přece ještě nevíme, co s tím budeme dělat. Ještě nemáme různá zákonná omezení. A máme je mít? Nemáme? To je otevřená otázka.
Z čeho podle vás ten pocit plyne?
Je to nové, nejsme na to zvyklí. Stačí kliknout na YouTube a jsme neustále překvapováni. Celý digitální svět je jako město - v něm se umíte pohybovat, jsou tam lepší a horší čtvrti. Vždyť tam, kde bydlíte, víte, kam máte jít a kam už radši ne, rozhlížíte se u přechodu, berete si deštník, když prší. Přijde vám to obtížné? Už ne, máte to v podvědomí. Ale v digitálním světě tuhle samozřejmou orientaci nemáme. Ještě jsme se v něm nestihli zabydlet. Proto nás neustále překvapuje, je přitažlivý, ale může být i děsivý, nezvyklý.
Nevšímáme si i proto více některých věcí?
Média hledají příběh a konflikt. To je naprosto přirozené. Proto dramatizují a vyhrocují. Také jsou všudypřítomná. Dříve nám filtrovala nadbytek informací technická omezení. Koupili jste si noviny a podívali se v televizi na zprávy a tím to končilo. Dnes vám toho internet dodá tolik, že tím můžete být zavaleni jako lavinou a už se z toho nevzpamatovat.
Dá se tomu zabránit?
Dřív byl filtr v rukou výrobce informací, dnes je u příjemce. U nás. Zase stejný motiv: ještě jsme si nezvykli na tu novou neuvěřitelnou masu informací. Ne vždy jsme schopni je zpracovat.
Nezmění však nakonec moderní technika úplně naše chování? Že na obranu proti ní budeme vystupovat jinak, budeme opatrnější, budeme i doma jiní? Že úplně ztratíme soukromí a intimitu života?
Možné to je, ale nutné určitě ne. Lidi budou mít vždy kontrolu nad technikou, oni o tom rozhodnou.
Nehrozí tedy žádný Matrix, kdy vše ovládnou stroje a my se budeme chovat podle nich?
Ne. To je sci-fi. Nevěřím tomu ani zbla.
O mnoha věcech jsme si mysleli, že jsou sci-fi, a vidíte, vše je jinak.
Ano, ale velké děsivé výkyvy se v případě lidstva nakonec vždy srovnají, nebudou jen tak pokračovat. Akce vyvolá reakci a pořád dokola. Kdo si kdysi myslel, že několik milionů lidí bude spáleno v pecích a ostatní se na to budou pouze dívat? A to se za druhé světové války stalo. A bylo to děsivé poučení. Stejně výkyvy v technice se budou nakonec nějak řešit.
Takže uřezávání hlav, které natáčejí a pak pouštějí na internetu islámští fanatici, vymizí?
To nevím, ale setrvačnost společnosti je obrovská a vždy bude snaha vrátit věci do původního stavu, snaha odstranit výkyvy.
U nás se také objevil záznam týraného Ondřeje z Kuřimi. To už všichni víme. Mám však jiný dotaz: není to skutečně případ, kdy technika zabránila dalšímu týrání, kdy možná zabránila i něčemu horšímu? Objevují se však názory, že nic podobného by se nemělo ukazovat.
Vymlouvat se na techniku je šílené pokrytectví a demagogie. Za to přece může vždy člověk.
Vy byste podobné obrázky publikoval?
Ne. Ale každý člověk má individuální pojetí morálky a etiky.
U všech známých případů, o nichž jsme už hovořili, je zřejmé, že to není možné nijak regulovat. Dá se podle vás nějak internet „zpacifikovat“?
Internet je decentralizovaný, nemá žádné ústřední ředitelství, kam si můžete jít stěžovat, je to tichá dohoda mezi miliony lidí. Proto ho v současné podobě nelze moc regulovat. Aby se to změnilo, musela by se zásadně změnit jeho technická podoba. Ale i pak - neumím si představit, že by se dal trvale a úspěšně cenzurovat. Větší problém než cenzura může být dostupnost. Dnes už to je jedna ze základních civilizačních infrastruktur jako voda či elektřina. Bez toho neumíme žít. Jistě jste viděl reakce lidí, když jim nefunguje počítač a internet - jsou z toho hodně nervózní.
Teď mám pocit, že jste mě někdy viděl, jak strašně nadávám a kopu zuřivě do stolu, když to skutečně nefunguje.
Ano, může to vést k pořádné frustraci. Stálá možnost komunikovat je pro vás najednou životní nutností. Neumíte si představit, že je to jinak.
A není to už důkaz, že tento kousek světa už nemáme pod kontrolou?
Tak to je klasická otázka, kdo je uvnitř klece a kdo je venku. Závisí to na úhlu pohledu.
Takže je to hodně individuální? Někdo tomu úplně podlehne, někdo to bere jen jako nástroj?
Určitě. Je to otázka osobnosti a přístupu.
Psychicky méně odolný člověk je náchylnější, aby počítači takzvaně více podlehl?
Neřekl bych, že ta čára vede zrovna takhle. Jsou hračičkové, jsou lidé jednostranně orientovaní na intelektuální výkon. Pro takové lidi mají počítače velkou, možná až nezdravou přitažlivost. Mohou je pokládat za neúměrně důležitou složku světa.
Je to jako gamblerství?
Dnes je to jiné než kdysi. U počítače se můžete hodně naučit. Moje generace začínala programováním počítačů, okouzlení spočívalo v té tvůrčí práci. Představte si, že jsme třeba vymýšleli program, který spočítá třetí odmocninu. A považovali jsme to za zábavu. Přitom jsme věděli, že to je k ničemu - už tehdy to bylo k ničemu, takové programy byly dávno hotové, nebylo třeba psát je znova. Dnes počítačoví fandové spíš vezmou hotový software a hrají si s ním, ale pozor, to nemusí být nutně méně tvůrčí. Vytvářejí jiné věci: hudbu, obrázky...
Co na tom člověka tak fascinuje? Myslím prvotně.
Že vás ten počítač poslouchá... Je to kousek světa, nad kterým máte úplnou kontrolu. To dokáže člověka zblbnout a někomu to pak vydrží na celý život.
Život lidstva před časem zcela změnil automobil, dnes je to počítač, internet, mobil. Je to větší revoluce než auto? Dá se to vůbec porovnat?
Na to je ještě brzo.
Cože?
Počítačová doba ještě není tak dlouhá, abychom to mohli objektivně posoudit. I když nás to svádí, protože ji pociťujeme velmi silně. Před deseti lety bych ještě nadšeně řekl, že počítače převracejí zásadně lidskou společnost a řekl bych dokonce asi, že k lepšímu. Dnes jsem skeptičtější. Počkejme, mnoho věcí máme pouze před sebou.
Jak dlouho máme čekat?
Jsme pořád na začátku. Počítačová revoluce začala v osmdesátých letech, internetová v devadesátých. Jednak se ještě technicky dočkáme velkých změn, jednak se změní vliv technologií na společnost.
To si obyčejný člověk nemyslí.
Žijeme v období počítačové revoluce, kdy se technika vyvíjí tak rychle, že to lidé nestačí stejným tempem vstřebávat. Většina lidstva má úplně jiné starosti než počítače. Ale ani u nás na Západě z toho, kolik lidí má doma počítač a internet, nepoznáte, jak je to skutečně ovlivňuje a zda to mění i jejich životní styl.
Kdy bude ta revoluce u konce, dá se to odhadnout?
Výkonnost elektronických součástek, na nichž záleží výkonnost počítačů a telekomunikačních sítí, se zdvojnásobuje zhruba každých osmnáct měsíců při stejné ceně. Říká se tomu Moorův zákon a platí to tak již dvacet pět let. Tahle zákonitost se pokládá za hlavní motor rozvoje technologií, což však není úplně pravda - jde spíše o miliardy investovaných peněz. Zájem o prudké inovace se zastaví, až přestanou přinášet tak strašně rychlé zisky. Odhaduji, že se tak stane asi za dvacet let.
To nás do té doby počítače a internet, které lidem ohromně pomáhají, mohou zavést i na scestí. Nebojíte se toho?
Technologie jsou eticky neutrální.
Ale lidé nejsou eticky neutrální.
To ano, ale jsou víceméně pořád stejní. Někdo tvrdí, že se mění společnost. Co to vlastně znamená? Vždyť mentálně jsme pořád ti pasáci koz z polopouště. A Češi jsou spíše skeptičtější, nejsme moc na velké ideje, což ve vztahu k technice může být nakonec užitečné. Na druhou stranu dokážeme míň toho vizionářského.
Vy vylučujete, že někdo může techniku zneužívat? Vždyť se neustále objevují různá videa na YouTube, točí a posílá se dětská pornografie, islamisté uřezávají hlavy za asistence kamer a posílají to internetem.
Krátkodobě tam mohou být bláznivé výkyvy. Lidstvo od roku 1945 disponuje jadernými zbraněmi, které ho mohou zničit, přesto s nimi pracuje spíše rozumně. Nevím, zda se to v budoucnosti nestane, ale té obavě jsme odvykli.
Chcete tím říci, že pořád nevíme, k čemu nám ta dnešní moderní technika nakonec bude dobrá?
Je to tak. Když Graham Bell vymyslel telefon, tak byl přesvědčen, že bude sloužit k přenosům z hudebních síní a jako pomůcka pro neslyšící - a vidíte, co se stalo. Když Edison zaváděl elektřinu, považoval za její základní aplikaci žárovku, ale to hlavní je nakonec zásuvka, do níž můžete cokoli připojit.
Tipněte si, jak se to vyvine s počítači?
Velkým trendem budou v budoucnosti vestavěné počítače v různých zařízeních. Tedy ne ty, které mají klávesnici a obrazovku a ovládá je člověk, spíše ty, co něco zautomatizují - v autech, v medicíně, ve stavbách, v domácnostech.
Znamená to, že nás mohou brzy čekat věci, o nichž ještě ani nic netušíme?
Stoprocentně. Porovnejte to s automobilismem. V případě počítačů a internetu jsme ještě pořád ve stadiu, kdy před tím autem běhal chlapík s červeným praporkem a upozorňoval lidi, že jede. Důležité jsou nepřímé důsledky, a tím nemyslím jen výfukové plyny a tak. Auta změnila podstatně ceny pozemků, jinak pod jejich vlivem vnímáme metriku prostoru, a tím se úplně mnoha lidem změnil život. Hypermarket za městem by byla před velkým rozvojem automobilismu naprostá blbost. A v případě počítačů se to všechno ještě stane.
A když vy nesedíte u počítače, co děláte? Co vás baví?
Rodina, děti, knížky, jazz, kolo, hory. Tím fandovským počítačovým obdobím jsem si prošel už v osmdesátých letech, jsem přece jen starší než dnešní internetová generace - co se dá dělat. Nepřistupuju k technologiím s takovou lehkou samozřejmostí jako oni. Ale zvědavý jsem pořád.
Petr Koubský
Narozen v roce 1961. Od roku 1999 je šéfredaktorem časopisu Inside.Tři měsíce po listopadové revoluci 1989 spoluzaložil Softwarové noviny, první „počítačový“ časopis u nás. Byl týden před Computerworldem.
Vystudoval chemii. O počítače se zajímá od osmdesátých let, doma měl svůj první někdy v letech 1992 či 93. Nehraje na počítači skoro nikdy hry.
Jeho koníčky jsou rodina, hory či kolo.
