Mnohé se už napsalo o možných ekologických šocích vyvolaných nároky stále početnější lidské populace na biosféru a o sociálních a politických napětích vyplývajících z nedostatku zdrojů nebo klimatických změn. Ještě znepokojivější jsou však rizika spojená s výkonnými novými kybernetickými technologiemi, biotechnologiemi a nanotechnologiemi: několik málo jednotlivců by omylem nebo v důsledku teroru mohlo podnítit sociální rozklad tak rychle, že by to smetlo veškeré vládní reakce.
Ještě že (jsme) to nevěděli
Éra „antropocénu“, v níž hlavní celosvětové hrozby nepředstavuje příroda, nýbrž lidé, se stala obzvláště riskantní po masovém rozšíření termonukleárních zbraní. Během celé studené války byly běžným jevem falešné poplachy a špatné odhady na straně obou supervelmocí, přičemž u několika z nich vážně hrozilo rozpoutání jaderného armageddonu.
Ti, kdo v úzkosti prožili kubánskou raketovou krizi, by byli propadli panice, kdyby už tehdy tušili, jak blízko katastrofy se svět ocitl. Teprve později jsme se dozvěděli, že prezident John F. Kennedy odhadl v jedné fázi pravděpodobnost jaderné války na „někde mezi jednou ku třem a jednou ku jedné“. A Kennedyho ministr obrany Robert McNamara až dlouho po odchodu do výslužby otevřeně konstatoval, že „nás jen vlásek dělil od jaderné války, aniž jsme si to uvědomovali. To, že jsme jí unikli, není naše zásluha – Chruščov a Kennedy byli nejen moudří, ale měli i štěstí.“
Dne 16. října 1962 vypukla karibská krize. V ten den se prezident USA dozvěděl o sovětském arzenálu na Kubě. Na snímku vystoupení Johna F. Kennedyho před národem, ve kterém oznamuje vojenskou blokádu nepřátelského ostrova (22. října 1962)
Dnes převládá názor, že zafungovalo jaderné odstrašení, a v jistém smyslu tomu tak opravdu bylo. To však ještě neznamená, že to byla moudrá politika. Pokud hrajete ruskou ruletu a ve válci revolveru máte jednu nebo dvě kulky, pak sice pravděpodobně přežijete, avšak vaše sázka je neuvěřitelně vysoká – anebo hodnota, kterou přikládáte svému životu, nepatřičně nízká – na to, aby se tato hra jevila jako moudrá.
Během studené války jsme však byli do této hry tlačeni. Bylo by zajímavé vědět, jaké úrovni rizika nás nejvyšší představitelé podle svého názoru vystavovali a jaké riziko by tehdy většina občanů akceptovala, kdyby je někdo požádal o informovaný souhlas.
Za sebe mohu říci, že bych tehdy neakceptoval pravděpodobnost jedné ku třem – ba dokonce ani jedné ku šesti –, že se stane katastrofa, která zabije stamiliony lidí a srovná se zemí naše města, a to ani v případě, že by alternativou byla sovětská invaze do západní Evropy. Ničivé následky termonukleární války by se navíc samozřejmě rozšířily daleko za hranice států čelících přímé hrozbě.
Kubánská krize - stav 17. října 1962 (An aerial view showing the medium range ballistic missile field launch site number two at Sagua la Grande)
Nové technologie, nové obavy
Naštěstí se riziko globálního vyhlazení desetitisícovkami vodíkových bomb odkládá, protože dnes existuje větší důvod k obavám, že by se menší jaderné arzenály mohly použít v regionálním kontextu, případně že by je mohli použít teroristé. Když si však vzpomeneme na geopolitické záchvaty minulého století – dvě světové války, vzestup a pád Sovětského svazu a tak dále –, nemůžeme vyloučit ani globální přeuspořádání, které povede k budoucí patové situaci mezi novými supermocnostmi. Nová generace by tak mohla čelit vlastní verzi kubánské raketové krize, kterou by mohla řešit s menší dovedností – nebo menším štěstím –, než se řešila krize původní.
Jaderné zbraně představují nejtemnější stránku vědy dvacátého století. Význam rychle se rozvíjejících technologií jednadvacátého století však vyvolává nové obavy. Náš vzájemně propojený svět je závislý na složitých sítích: elektrické síti, řízení letového provozu, mezinárodních financích, okamžitých dodávkách a tak dále. Nebudou-li tyto sítě vysoce odolné, možnost jejich katastrofálního kolapsu (jakkoliv nepravděpodobná) převáží jejich zjevnou přínosnost.
Krize skončila 28. října, kdy Nikita Chruščov souhlasil s demontáží své techniky z karibského ostrova výměnou za odstranění raket z Turecka a Itálie. Na snímku sovětský vůdce hovoří s Johnem F. Kennedym ve Vídni. Setkání bylo součástí série vídeňských hovorů více než rok před krizí (3. června 1961).
Nákaza společenského a ekonomického zhroucení by se navíc doslova rychlostí světla rozšířila do celého světa prostřednictvím počítačových sítí a „digitálního požáru“. Obava z kybernetických útoků vedených zločinci nebo nepřátelskými státy prudce stoupá.
Podobně platí, že je sice obtížné vyrobit tajnou vodíkovou bombu, avšak miliony lidí budou jednoho dne disponovat potřebnými kapacitami a zdroji k tomu, aby zneužívali biotechnologie stejně, jako dnes mohou zneužívat kybernetické technologie. Fyzik Freeman Dyson předvídá dobu, kdy budou děti moci navrhovat a vytvářet nové organismy stejně běžně, jako si jeho generace hrála se sadami chemikálií určenými pro dětské pokusy. Kdyby k tomu došlo, naše životní prostředí (a dokonce ani lidský druh) by z toho dozajista nevyvázlo bez šrámu. A pokud jde o kybernetické technologie, měli bychom se obávat dalšího sci-fi scénáře – totiž že by se u určité počítačové sítě mohla rozvinout samostatná mysl a všechny nás ohrozit?
Prof. Freeman Dyson (1923) - britský teoretický fyzik a matematik žijící v současné době v Princetonu v USA.
Zrádnost mediální krajiny
Leckdo by takové obavy odmítl jako sýčkování; lidská společnost koneckonců přežila celá tisíciletí, navzdory bouřím, zemětřesením a morovým ranám. Dnešní hrozby vyvolané lidmi jsou však jiné: jsou nové, takže jsme jim vystaveni omezenou dobu a nemůžeme si být tak jistí, že bychom v případě katastrofy dlouho přežili – nebo že by se s nimi dokázaly vyrovnat vlády. Z toho vyplývá, že nás nic neopravňuje k sebevědomé víře, že bychom dokázali přežít to nejhorší, co by na nás mohly napáchat stále výkonnější technologie budoucnosti.
V mediální krajině přesycené senzačními vědeckými historkami, hollywoodskými produkcemi o konci času a mayskými varováními před apokalypsou lze možná jen obtížně přesvědčit veřejnost, že potenciální katastrofy se mohou vynořit stejně nečekaně, jako se v roce 2008 vynořila finanční krize – a s mnohem větším dopadem. Existenčním rizikům se věnuje nepřiměřeně malá seriózní pozornost. Některé naznačované scénáře lze odmítnout, ale rozhodně bychom se měli snažit vyhodnocovat ty, které odmítnout nelze – a zkoumat možnosti, jak je zmírnit.
Martin Rees - Professor of Cosmology and Astrophysics at the University of Cambridge
Martin Rees je členem britské Sněmovny lordů a britským královským astronomem. Kromě toho je spoluzakladatelem Centra pro výzkum existenčních rizik při Cambridgeské univerzitě a v minulosti působil jako děkan cambridgeské Trinity College.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
