Pro diváky to asi bude velký nezvyk: pokud za pár let půjdou do Národního divadla, pak hlavně na činohru. Za operou a baletem budou chodit do budovy u pražského Hlavního, či chcete-li Wilsonova nádraží, v níž dnes sídlí Státní opera Praha. Takový je plán ministerstva kultury. Chystaná reforma nejvýznamnější divadelní instituce v zemi budí emoce. Likviduje snad dědictví otců a dědů? Anebo se naopak snaží nasměrovat zlatou kapličku do kolejí, po nichž se jezdí v Evropě?
Státní opera Praha
Stát platí dvakrát
Pražské operní scény financuje státní rozpočet: jak Národní divadlo, pod jehož hlavičkou působí současně opera, balet a činohra (a v poslední době navíc i Laterna magika), tak Státní operu Praha, rovněž s vlastním operním a baletním souborem. Podle plánů zřizovatele by operu v metropoli zajišťovala nová instituce. Sídlila by v dnešní Státní opeře, avšak nebyla by totožná ani s ní, ani se souborem Národního divadla. Základ nového souboru by zřejmě vykrystalizoval ze stávajících zaměstnanců obou institucí, a to formou konkurzů.
Podle ministerstva kultury státní pokladna na obě divadla prostě nestačí: „V Praze je prostor pro jeden operní soubor, jeden baletní soubor, jeden orchestr a samozřejmě činoherní soubor,“ tvrdí náměstek ministra Radek Zdráhal.
Šílená, anebo pragmatická vize? Nakolik je pragmatická, budou muset doložit další ekonomické a právní rozbory. Definitivní podoba reformy získá přesnější obrysy v dalších měsících. Šílená je však především současná situace, která mírou absurdnosti nemá ve světě obdoby a po reformě volá. K tomuto poznatku lze dospět i bez složitých počtů. Státní opera už není schopna uvést víc než jednu novou operní inscenaci za sezonu, nedokáže už tedy prakticky obohacovat a obměňovat repertoár, natož vytvářet konkurenci Národnímu divadlu. Ale i Národní ruší z finančních důvodů produkce, navíc tu o sebe zakopávají tři ansámbly, což je anomálie. Ve světě jsou opery samostatným subjektem, s vlastní budovou; totéž činohry. Jsou snad takové scény méně „národní“?
Národní divadlo
Stíny minulosti
Nemá smysl si cokoli namlouvat. Ve světovém měřítku je prestiž Národního divadla malá. Být v něm v angažmá – mluvíme-li o opeře - bylo známkou kvality možná před osmdesáti, šedesáti, možná i padesáti lety, nikoli dnes. Pro mladé české umělce není Národním prostředí, v němž by mohli růst. Publikum si na nízkou kvalitu zvyklo, prostě proto, že jinou k dispozici nemá. V alternativní podobě ji dostalo teprve s nástupem přímých přenosů do kinosálů z Metropolitní opery, které běží už ve třiceti českých městech. Jenomže aby i v Praze vystupovali umělci té úrovně, kterou diváci znají z kina, je třeba vyřešit problémy s hlubokými kořeny.
Ty kořeny sahají do devatenáctého století, do doby, kdy na našem území vedle sebe žili Češi a Němci. A kdy se Češi začali vzmáhat jazykově, kulturně i ekonomicky. Plodem soutěžení obou národů se staly i dvě operní budovy v Praze - poté, co bylo otevřeno Národní divadlo, se Němci rozhodli postavit si vlastní divadelní budovu. Nové německé divadlo poblíž hlavního pražského nádraží zahájilo činnost roku 1888.
Národní divadlo
Pro české obrozence byla národní idea důležitější rolí než praktičnost. Kulantně řečeno, budova Národního divadla je poněkud stísněná. Například směstnat na jeviště velký sbor a velký balet je obtížné. „Češi si postavili symbol, zatímco Němci divadelní budovu,“ konstatuje teatrolog Josef Herman.
Za pravdu mu dává architekt Zdeněk Lukeš, který upozorňuje, že pozemek pro Národní divadlo byl stísněný a nepravidelný. „Přitom se očekávalo, že zde projektant postaví impozantní budovu, dominantu celé této oblasti. Za daných podmínek je výsledek výborný, ale samozřejmě za cenu ústupků. K vybavení byly připomínky už během stavby. Vývoj divadel šel totiž mezitím mílovými kroky a Národní divadlo v tomto směru bylo už tenkrát zastaralé. Je třeba si uvědomit, že od vypsání soutěže po dokončení stavby uplynulo téměř dvacet let. Řadu provozních nedostatků vyřešila až velká adaptace v 70. a 80. letech dvacátého století, i když po stránce architektonické nepříliš vydařeně,“ zdůrazňuje Lukeš.
Nové německé divadlo je podle něj dispozičně řešeno výborně, třebaže i zde byly potíže s malým pozemkem. „Na druhou stranu je architektonický výraz celkem konvenční a kvalit Zítkovy budovy Národního divadla nedosahuje, což platí i pro výtvarnou výzdobu,“ soudí Lukeš.
České a německé divadlo tak vedle sebe žily, ale ať už si obě scény konkurovaly či nikoli, lišily se podstatnou věcí: složením publika. Dramatický konec dlouhého soužití Čechů s Němci přinesl razantní zvrat a smazal tento zásadní rozdíl.
Připomeňme ještě, že Nové německé divadlo až do posledních chvil své existence před nacistickou okupací zachovávalo loajalitu Československé republice, ctilo toleranci a paradoxně se stalo obětí houstnoucí předválečné atmosféry.
z komiksu Nazdar, Národní divadlo!
z komiksu Nazdar, Národní divadlo!
Co se dělo po válce, popisuje Jindřich Černý v knize Osudy českého divadla po druhé světové válce: „Ještě v průběhu pražského květnového povstání obsadila skupina divadelníků, vedená režisérem Antonínem Kuršem, budovu pražského Neues Deutsches Theater s úmyslem založit zde revoluční, socialisticky orientované divadlo lidu. Bylo pojmenováno Divadlo 5. května.“
Tedy: obyčejné divoké zabrání budovy Později se z Divadla 5. května stala Velká opera 5. května, v níž vznikla řada podnětných inscenací také díky režisérům Václavu Kašlíkovi a Alfrédu Radokovi. Direktivní spojení tohoto mladého souboru s Národním divadlem (které hned po válce o budovu projevilo zájem) roku 1948 dodnes vyvolává zlou krev a stalo se jedním z argumentů pro samostatnou druhou pražskou operu. Pod názvem Smetanovo divadlo patřila budova Národnímu divadlu až do roku 1992, kdy se soubor osamostatnil a vznikla tak Státní opera Praha.
Jenže postupně se ukazovalo, že to byl zbrklý krok. Nikdo totiž nevyjasnil, co se od druhé scény očekává a kdo ji bude platit. Nadšení prvních sezon je jedna věc, ale dlouhodobě udržet vytříbenou hudební a pěveckou úroveň je věc druhá.
z komiksu Nazdar, Národní divadlo!
z komiksu Nazdar, Národní divadlo!
Když dvě opery, tak každá jiná
Jediným zbylým argumentem pro pražskou divadelní dvojkolejnost je údajná potřeba konkurence, prý zvyšuje kvalitu. Soutěživost je jistě dobrá věc, pohled za hranice však dokazuje, že „druhé“ operní scény (a má je pouze několik největších světových metropolí) s těmi „prvními“ přísně vzato nesoutěží, prostě proto, že jsou jasně odlišené.
Zhruba nastíněno: „první“ scény víceméně následují tradici oper při někdejších aristokratických dvorech. Jsou noblesní, vstupenky stojí hodně (aspoň ty nejlepší), pěvecké hvězdy jsou (většinou) první velikosti a opery se hrají (až na výjimky) v originálním jazyce. Naproti tomu „druhé“ scény vycházejí z měšťanské, lidovější tradice. Lístky jsou lacinější, budovy skromnější, repertoár zahrnuje vedle oper i operety a muzikály a využívají se překlady do jazyka příslušné země.
Ve Vídni se takto dělí o prostor Státní opera a Lidová opera (spolu se zase jinak vyprofilovaným Divadlem na Vídeňce), v Londýně Královská opera v Covent Garden a Anglická národní opera, v Mnichově Bavorská státní opera a Theatre am Gärtnerplatz, v New Yorku Metropolitní opera a New York City Opera. Je však i řada měst s jedinou operou, která má přitom vysokou úroveň.
Přenést výše zmíněný model do pražských poměrů by tedy znamenalo, že vyšperkovaná budova Nového německého divadla, pyšnící se minulostí „státně reprezentativního“ noblesního divadla, by musela hrát repertoár blížící se operetně-muzikálové scéně, nabízet vstupenky za poloviční cenu než Národní divadlo a světový repertoár hrát v překladu do češtiny. Nic z toho nikdy nenabídla. Ani nemohla, protože pro noblesní divadlo postavené pro velký operní a baletní repertoár není únosný ani „lidový“ program, ani exkluzivně experimentální dramaturgie, tedy kromě jednorázového uvádění některých rarit či novinek. Státní opera celých dvacet let nechtíc dokazuje, že je pro ni možná pouze analogie s Národním divadlem. Analogie však z podstaty věci nesmyslná. Přitom ani Národní není z podstaty věci lidovou či experimentální scénou, nýbrž rovněž scénou „noblesní“. A taková divadla musí být posuzována podle toho, na jaké pěvecké a hudební (a jistěže i divadelní) úrovni pěstují Verdiho, Mozarta nebo Smetanu. Experimenty jsou bonusem, nikoli podstatou.
Quichotte od Julese Masseneta ve Státní opeře Praha
Quichotte od Julese Masseneta ve Státní opeře Praha
Je to tedy začarovaný pražský kruh. Dvě samostatné „státně reprezentativní“ a „noblesní“ operní instituce neexistují v pravém smyslu toho slova vedle sebe nikde. Snad jen situace v Berlíně, kde po sjednocení Německa zůstaly dva téměř identické operní domy, může připomínat zdejší stav. Je chabou útěchou, že i velký a bohatý Berlín má s tímto „dublem“ starostí až nad hlavu.
Národní = kvalita?
Vraťme se ještě ke stínům minulosti. Té nedávné. Nástup divokého kapitalismu po sametové revoluci kulturu odsunul na okraj společnosti. A to jen znásobilo účinek předchozí hanby: pádu morálky a profesionality, rozmachu lhostejnosti a šlendriánu v normalizovaném Československu. Tato tragédie se nemohla vyhnout ani Národnímu divadlu. Následky nese dodnes. Třeba i v zakonzervovaném přesvědčení, že všichni musí mít zaměstnání, sice skromně placené, leč jisté.
Z opery Rusalka v nastudování pro festival v Salcburku
Za posledních dvacet let se nenašla oživující injekce. Kromě liknavosti předchozích ministerstev možná i proto, že se tu jen pomalu tvoří nová kultivovaná ekonomická elita, o niž Češi několikrát v dějinách přišli, která je však ve světě základem publika „noblesních“ operních domů (aniž je však jeho jedinou složkou, třeba do Metropolitní opery lze jít za 400 i za 20 dolarů).
Snad bude „nová česká elita“ časem natolik hrdá, že se vymaní z obrozenecky umanutého, prostoduchého chápání slova „národní“ a bude se chtít prezentovat kvalitou i v divadle, nejen na galashow operních hvězd v Praze i mimo ni. Češi už dávno nežijí v době obrození, patří do Evropské unie, nemusí si nic dokazovat urputným setrváváním na ideách, které měly oprávnění v devatenáctém století, včetně několika „národních“ ansámblů v jedné „národní kapli“. Proč by se v Národním divadle za každou cenu měla hrát opera tak jako dnes? Pod slovem „národní“ by se měla především skrývat touha po světové kvalitě, nikoli stavba. A třeba Prodanou nevěstu ve světě dokážou obsadit tak, jak se nám o tom doma nesní.
Pokud se kvalitu podaří vytvořit (a bude to jistě obtížný úkol), je lhostejné, zda se za ní bude chodit „k Vltavě“, nebo „k nádraží“.
