Podobně vypadá srovnání i s řadou dalších vyspělých zemí. Závěr je na první pohled jasný: co Čech, to stěžovatel! Ale proč?
"Těžko se pro to hledá vysvětlení. Stálo by to za odborné zkoumání," říká vládní zmocněnec pro jednání před Evropským soudem Vít Schorm. Navíc česká vláda nemá přibližně poslední dva roky přesná čísla o počtu stížností, neboť štrasburský soud zveřejňuje jen ty, kterými se začíná zabývat.
"Ale za ta léta, co se dělaly statistiky, jsme byli určitě nad průměrem Evropské unie," doplňuje Schorm.
Nad českým sklonem ke stěžování se však zamýšlí i soudce Evropského soudu Karel Jungwiert. "Snad to mohu říct, ale asi se projevuje jakási česká neochota uznat soudní rozhodnutí. Viděl jsem statistiky, podle kterých v Británii skoro 90 procent občanskoprávních sporů končí před soudem první instance. Mentalita Britů je jiná. Zřejmě mají za to, že si z vlastní vůle zřídili soudní rozhodování, a tak soudce respektují," vysvětluje.
Praktiky Čechů zatěžují soudní systém
V Česku bývá zcela běžným zvykem soudit se "až do konce" a využít všech možností, což silně zatěžuje soudní soustavu.
Jenže srovnání s Británií, která má dlouhou demokratickou tradici, může být zavádějící. Počtem obyvatel srovnatelné Maďarsko, které má rovněž zkušenost s habsburskou monarchií i s komunismem, však ve stížnostech zůstává daleko za Českem. Mezi lety 1998 a 2008 Maďaři poslali do Štrasburku tři a půl tisíce stížností, Češi přes osm tisíc. Čím to?
Podle Jungwierta je rozdíl právě v mentalitě. "S Maďarskem jsme měli jistě řadu shodných výchozích předpokladů, podobný právní řád z časů monarchie, komunistické dědictví, ale zřejmě se lišíme tou mentalitou," uvádí.
Vysvětluje, že Češi se už od Bílé hory učili brát stát jako nepřítele. To přetrvalo i za Hitlera i za komunistů. "Stát jsou oni a my jsme my. Je v české povaze, že státu se musí lhát a využít všech možností, jak jeho rozhodnutí zvrátit," vysvětluje Jungwiert. Jenže to bude asi jen jedno z vysvětlení.
Za úspěchem následovaly další stížnosti
Luboš Patera ze sdružení Spravedlnost dětem, který před sedmi lety rozpoutal vlnu stížností rozvedených otců k Evropskému soudu, je přesvědčen, že vinen je špatný stav české justice. "Vidím to pozitivně, jedná se o způsob, jak se bránit domácí ‚vrchnosti‘. Naše soudy neposkytují občanům potřebnou ochranu," říká. Počty stížností narostly právě poté, co on a další stěžovatelé se svými podáními ve Štrasburku uspěli.
Češi se však nespokojí jen s pouhým posíláním obyčejných stížností. Jungwiert se setkal i s tím, že stěžovatelé psali přímo předsedovi Evropského soudu a stěžovali si na něj, tedy na soudce. On sám přitom nikdy neslyšel o tom, že by se podobně chovali stěžovatelé z jiných zemí.
Dobrou zprávou ovšem je, že počty stížností z Česka v poslední době přece jen klesají. Především ubylo stížností na délku soudních řízení, neboť už čtyři roky je možné získat za průtahy odškodnění "doma". Navíc stěžovatelé asi zjistili, že je velmi obtížné uspět, do konce roku 2008 jich uspělo jen 130, někteří jen zčásti. Za toto období Česko vyplatilo asi 2 miliony eur na odškodnění.
