"Tito státní příslušníci jsou oprávněni k takovému nakládání, jež není o nic méně výhodné než nakládání s firmami a občany členských států," uvedl soud. Je to vůbec poprvé, co v této věci postavil členy a nečleny EU na stejnou úroveň. Jeho výrok se týká řemeslníků, obchodníků i jiných samostatně výdělečně činných profesí.
Státy unie jsou tak povinny vydávat pobytová víza žadatelům, kteří chtějí na jejich území podnikat. To ovšem neznamená, že je musí vydat každému. Žadatel o vízum musí předložit důvěryhodný podnikatelský plán a musí se vykázat dostatečnými prostředky (například pro Německo to je 25 tisíc marek).
Navíc musí prokázat, že jejich samostatné podnikání nebude zástěrkou pro práci u nějaké firmy - tím se má předejít narušení omezení pro volný pohyb pracovníků, které pro uchazeče nadále platí. Po splnění těchto podmínek by jim státy unie neměly odmítat pobytové vízum jako dosud, a to ani kvůli své imigrační politice.
Ta, jak soud v Lucemburku rozhodl, totiž není absolutním privilegiem států, které nemohou touto cestou likvidovat práva plynoucí z asociačních smluv. Pro Čechy Marcela Malíka a Julia Barkociho, kteří tohoto úspěchu dosáhli spolu s polským manželským párem a jednou Bulharkou, je to však porážka: soud totiž zároveň rozhodl, že právě oni v unii pracovat nemohou.
Důvod tkví v tom, že tam nepřišli s podnikatelskými záměry, ale jako žadatelé o azyl či jako turisté a studenti. Pan Malík žádal po odmítnutí práva na azyl v Británii o povolení pracovat jako uklizeč, Julius Barkoci chtěl být zahradníkem.
Při pohovoru s britským úředníkem se pan Malík prý nechal slyšet, že bude tak dlouho žít ze sociálních dávek, dokud mu jeho podnikání nepřinese dostatečný příjem. Oběma dal nyní soud ještě jednu šanci: po návratu do Čech se mohou znovu ucházet o víza, která by jim samostatnou výdělečnou činnost v Británii umožnila.
