Vzorem a ideálem stovky mužů a žen v Bruselu je však něco jiného: vstoupit do historie tak, jako do ní roku 1787 vstoupil americký Konvent, tvůrce ústavy USA.
Tento Konvent se však nestal historickým mezníkem pro to, jak vymezil způsob volby amerického prezidenta či složení Kongresu. Zůstal v paměti lidí pro to, co dal přímo jim: díky tomu, že v ústavě deklaroval právo na svobodu a štěstí i právo každého člověka usilovat o ně.
Toto je základní podoba "amerického snu" - naděje, že obyčejný člověk může vlastními silami dosáhnout štěstí a úspěchu. Tak vstoupil americký Konvent do dějin. Evropskému Konventu se to může podařit jen tehdy, když jeho dílo zachytí něco z "evropského snu". Evropané nemohou jen zopakovat, že každý má právo na svobodu a štěstí v rámci společného trhu. Nejde jen o to, že by se trapně opakovali.
Horší je fakt, že v Evropě vedla svoboda a štěstí příliš často k výsledkům více než nechtěným: k potlačování svobody a k ničení štěstí celých národů a národností. Lidé si tyto hodnoty spojovali se svými národy a státy. Neměli kolem sebe nekonečný kontinent, na němž by mohli hledat uplatnění svých nadějí každý zvlášť.
Dějiny i příroda kolem nich postavily bariéry. Nejeden národ a mnohý stát viděl své štěstí a svobodu jen ve zničení "překážky" - toho druhého. Krvavé výsledky tohoto snažení zajisté není třeba připomínat.
Zdá se to minulostí? Obyvatelé Balkánu vědí, že tato minulost se může kdykoli stát tíživou přítomností. Jen pokud Evropa dokáže získat národy pro svůj "sen" soužití národů, může mít její Konvent nějaký smysl.
