Pokud se v návrhu evropské ústavy prosadí zásada jedna země - jeden komisař, je české místo v komisi zajištěno i po roce 2009, kdy přestanou platit dosavadní smlouvy o EU.
Zisk by to byl proto, že do EU teprve vstupujeme. Nejsme si tedy jisti, co nás tam čeká, a tak chceme mít co nejvíce "záchranných brzd" pro případ, že se něco bude vyvíjet z našeho hlediska příliš špatně.
Mít "svého člověka" v Evropské komisi, která navrhuje evropské zákony, kontroluje jejich plnění a žaluje "neplniče", je důležité i přesto, že při nástupu do funkce slibuje každý člen komise, že bude prosazovat společný zájem unie, nikoli zájem svého státu.
V unii totiž platí, že více šancí na ovlivnění chystaných rozhodnutí EU má ten, kdo začne už ve chvíli, kdy se celá věc teprve rodí - tedy když se s ní začne zabývat nějaký bezvýznamný úředníček komise. O těchto věcech mohou mít nejlepší přehled právě komisaři.
Komise se také vždy zajímá o to, jak se která země unie staví k jejím návrhům a opatřením. Nestačí totiž, že její úředníci něco chtějí - pro své záměry musí vždy získat i souhlas států. Komise však nejdříve musí vědět, co si státy přejí. I tato informace jde často přes komisaře.
Mít svého komisaře tedy není žádná formalita. Vědí to všichni, a tak se za tuto úpravu ústavy bude jistě platit. Nejpravděpodobnější je, že za souhlas s velkou komisí budou velké země chtít podporu v boji proti smlouvě v Nice.
Evropská ústava jim totiž nabízí systém, který oproti niceské smlouvě více posílí jejich hlas při rozhodování v EU. Česko se tu musí rozhodnout brzy: ústavní jednání dojdou do finiše už za dva týdny.
