Habsburské impérium působilo jako stabilizační síla ve prospěch svých národů i Evropy. Pro roztříštěné etnické skupiny plnilo dvojroli rozhodčího a vyhazovače, pacifikujíc domorodé rozbroje a ochraňujíc drobné národy před dravými státy. Vyplňovalo taktéž geopolitické vakuum v srdci kontinentu, takže drželo v šachu Německo a Rusko.
Dokud Rakousko vykonávalo tyto funkce, bylo považováno za „evropskou nezbytnost“ – vyvažovací zařízení národností a národů, pro něž neexistovala myslitelná náhrada. Ale počátkem nového století už impérium stálo před dvěma problémy, které na jeho schopnost těmto úkolům dostát vrhaly stín.
Zaprvé se projevilo jako neschopné usmířit a zastupovat zájmy svých poddaných. Jádrem problému bylo Vyrovnání z roku 1867, které monarchii rozdělilo na rakouskou a uherskou půli. Kvůli vyloučení Slovanů, kteří tvořili polovinu obyvatelstva říše, se vyrovnání považovalo za prostředek německo-maďarské dominance. Veškeré snahy o úpravu tohoto uspořádání ani zdaleka nezajistily, čeho bylo třeba: politického urovnání mezi Němci a Slovany, podobného tomu mezi Němci a Maďary.
Zadruhé, zčásti kvůli vnitřní nacionalistické krizi bylo pro impérium čím dál těžší vytyčit jednotný, nezávislý kurz v mezinárodních záležitostech. Po roce 1906 se Rakousko-Uhersko tváří v tvář průbojnějšímu Rusku uchýlilo k narůstajícímu spoléhání na Německo, čímž se vzdalo zvláštního postavení říše coby geopolitického stabilizátoru.
Konec první Unie
Tyto potíže přivodily nenapravitelnou škodu představě Rakouska-Uherska coby „nezbytnosti“ – jak z pohledu jeho poddaných, kteří začali národní sebeurčení považovat za hodnotu nadřazenou nadnárodním svazkům, tak optikou okolních mocností, které říši v roce 1918 rozpustily. Tak skončila první Evropská unie.
Podobně jako u Rakouska-Uherska, raison d’etre EU tvoří její schopnost přesahovat místní rovnováhu moci mezi svými členy a služba, kterou to zajišťuje mezinárodní soustavě. V obou bodech EU v roce 2007 čelila výzvám připomínajícím ty, s nimiž se roku 1907 potýkalo Rakousko-Uhersko.
Mnozí z nejnovějších členů stále zápasí s otázkami geopolitické důvěry. To se ozřejmilo na pnutích, která vyvstala mezi Polskem, jež se obává dominance řídící skupiny EU, a Německem, jež se zdráhá vzít na svá bedra finanční břemeno Unie, v níž je nedostatečně zastoupeno. Kdyby se tento svár nechal bujet, mohl by metastazovat, takže by EU uvrhl do stavu krize podobající se té, která dusila Rakousko-Uhersko.
Druhý soubor problémů číhá na EU zvnějšku. Tak jako Rakousko-Uhersko, uvízla EU mezi dvěma mocnými sousedy: obrozujícím se Ruskem odhodlaným vydobýt si zpět ztracený vliv a zdánlivě revizionistickými Spojenými státy zcela pohlcenými vojenskými avantýrami v zahraničí.
Tři lekce z rakousko-uherské zkušenosti jsou pro EU poučné. Zaprvé, mnozí Středoevropané, byť je jejich politická zařazenost větší než u habsburských Slovanů, se domnívají, že nemají rovnoprávné postavení s EU-15, a to jak ekonomicky, tak strategicky. Z toho může vyplynout tendence nových členů silověji prosazovat ve fórech EU své národní zájmy.
Vyvolení a nevyvolení
Kvůli obavám z nové éry obstrukční politiky lídři EU oživili úvahy o dvourychlostní unii, v níž by předvoj západních států usiloval o hlubší integraci, ponechávaje na nováčcích úkol jej dotahovat. Jak ovšem dokládají habsburské dějiny, takováto uspořádání plodí pevně zakořeněné výsady „vyvolených“ a zášť mezi „nevyvolenými“. Ve svazku mnoha částí neexistují zkratky: EU musí na periferii zajistit tutéž míru začlenění jako v nitru říše.
Zadruhé, tak jako Rakousko potřebovalo urovnání mezi Němci a Slovany, potřebuje EU opakování francouzsko-německého usmíření z roku 1952 mezi největším členem na Západě a na Východě, Německem a Polskem. Iniciativa z roku 1952 založená na sdílení oceli by si mohla najít paralelu v německo-polské iniciativě ke společnému řízení dovozů zemního plynu.
Konečně, právě tak jako Rakousko-Uhersko vytvořilo alianci s Německem, aby naplnilo nutnost vojenské bezpečnosti, členské státy EU se prostřednictvím odběru ruského plynu snaží řešit potřebu energetické bezpečnosti. Avšak přílišné spoléhání na Rusko ohledně strategicky nezbytné komodity vyostřilo rozdílnost zájmů mezi těmi členy, jež s Ruskem pojí privilegované partnerství, například Německem, a těmi, kteří považují Kreml za hrozbu, jako třeba Polsko. Tak jako přimknutí Rakouska k Německu přimělo Slovany usilovat o ruskou záštitu na úkor jednoty monarchie, i evropský příklon k Rusku pobízí nové členy ke snaze zajistit si ochranu USA na úkor jednoty EU.
Sjednotit hlas
Jak Rakousko-Uhersko poznalo, jakmile se vyvine geopolitická závislost, dominantní mocnost se snaží závislého spojence využívat jako prodloužené ruky svých vlastních zájmů a nestojí o to, aby znovu získal manévrovací volnost. Ač je nepravděpodobné, že by kdy EU dosáhla nezávislosti na ruské energii, může svou schopnost se závislostí se vyrovnat zdokonalit tím, že si najde, co Rakousku-Uhersku chybělo: zdroj vlivu, který bude vztah udržovat v relativní rovnoprávnosti. To znamená především potřebu sjednotit hlas ve věci energií.
Nakonec mnozí z těch, kdo bojovali za vyvolání zániku Rakouska-Uherska, jeho odchodu litovali; jak další dění ukázalo, stařičké mocnářství bylo nezbytností víc, než si uvědomovali. Poučí-li se dnešní Evropané z jeho chyb, ještě by se mohli reformovat a vzpružit „impérium“, jehož nejdůležitější práce teprve přijde.
© Project Syndicate/Internationale Politik, 2008.
