My z kandidátských zemí bychom na tyto procesy měli hledět s jistou nedůvěrou, protože mohou znamenat praktikování systému "vícerychlostní Evropy", ve které si některé členské státy budou rovnější než jiné. Uvnitř Evropské unie se hodně lpí na národních zájmech, a není proto nouze o příklady vzájemné nedůvěry členských zemí. Existuje samozřejmě také nedůvěra ve vztahu k zemím kandidátským. Právě vzájemné působení těchto sil určí další směřování EU.
Za typický evropský jev lze považovat Konvent, který připravuje další kolo mezivládní evropské konference o institucionální reformě. Celá dosavadní diskuse o institucionálních reformách připomíná v některých momentech stínový box. Je to tak trochu útěk dopředu, a to útěk před skutečnými a fundamentálními problémy Evropské unie. Takovými problémy nepochybně jsou zejména společná migrační, bezpečnostní a zahraniční politika, jakož i finančně nákladná společná zemědělská politika (CAP). Vstupujeme do společenství, kde se nejpozději v roce 2006 odehraje nemilosrdný střet o zemědělské peníze. Ve hře se ocitnou nejen zájmy hlavního bankéře, Německa, ale také hlavních příjemců zemědělských dotací, tedy Francie, Španělska a Itálie, to vše na pozadí požadavků Světové obchodní organizace (WTO).
Myšlenka nabídnout zemím střední a východní Evropy členství v Evropské unii vznikla na počátku devadesátých let v atmosféře velké "euroeuforie" po pádu "železné opony". Podobné emoce však samozřejmě s časem slábnou. Zdá se, že členským zemím dnes chybí odvaha a nadšení k silnému politickému gestu ve vztahu k rozšíření EU. Odvaha a nadšení se zdají slábnout také v některých kandidátských zemích. Na obou stranách však existují velice silné racionální argumenty pro rozšíření. Ze svazku, který měl být "manželstvím z lásky", bude nakonec zřejmě "manželství z rozumu". Takový vývoj není nikterak nepřirozený a negativní. Je známou matrimoniologickou zkušeností, že manželské svazky, vzniklé z racionálních základů bývají stabilnější, nežli city překypující svazky z lásky.
Náš vstup do elitního evropského klubu nese všechny typické znaky podobných procesů, včetně "nováčkovské šikany". Nikdo nový v takovém klubu nemůže očekávat, že se mu dostane hned rovného zacházení. Zřetelným projevem nedůvěry k novým zemím jsou jak některá přechodná období, tak soustava ochranných opatření. Jejich možná aplikace v praxi znamená, že vůči novým členům bude moci být nějaký čas postupováno, jakoby řádnými členy dosud nebyli. Nováčkovskou daň budeme platit všichni. Podobné šikany v té či oné míře ostatně zažily prakticky všechny země, které kdy do EU vstupovaly.
Evropská unie by dnes měla kandidátské státy hodnotit nikoliv podle stupně euronadšení a podle síly zpěvu evropských písní, nýbrž podle skutečné schopnosti obstát uvnitř unie. O této schopnosti České republiky není třeba pochybovat. Je zřejmé, že se v Evropské unii neztratíme.
Za typický evropský jev lze považovat Konvent, který připravuje další kolo mezivládní evropské konference o institucionální reformě. Celá dosavadní diskuse o institucionálních reformách připomíná v některých momentech stínový box. Je to tak trochu útěk dopředu, a to útěk před skutečnými a fundamentálními problémy Evropské unie. Takovými problémy nepochybně jsou zejména společná migrační, bezpečnostní a zahraniční politika, jakož i finančně nákladná společná zemědělská politika (CAP). Vstupujeme do společenství, kde se nejpozději v roce 2006 odehraje nemilosrdný střet o zemědělské peníze. Ve hře se ocitnou nejen zájmy hlavního bankéře, Německa, ale také hlavních příjemců zemědělských dotací, tedy Francie, Španělska a Itálie, to vše na pozadí požadavků Světové obchodní organizace (WTO).
Myšlenka nabídnout zemím střední a východní Evropy členství v Evropské unii vznikla na počátku devadesátých let v atmosféře velké "euroeuforie" po pádu "železné opony". Podobné emoce však samozřejmě s časem slábnou. Zdá se, že členským zemím dnes chybí odvaha a nadšení k silnému politickému gestu ve vztahu k rozšíření EU. Odvaha a nadšení se zdají slábnout také v některých kandidátských zemích. Na obou stranách však existují velice silné racionální argumenty pro rozšíření. Ze svazku, který měl být "manželstvím z lásky", bude nakonec zřejmě "manželství z rozumu". Takový vývoj není nikterak nepřirozený a negativní. Je známou matrimoniologickou zkušeností, že manželské svazky, vzniklé z racionálních základů bývají stabilnější, nežli city překypující svazky z lásky.
Náš vstup do elitního evropského klubu nese všechny typické znaky podobných procesů, včetně "nováčkovské šikany". Nikdo nový v takovém klubu nemůže očekávat, že se mu dostane hned rovného zacházení. Zřetelným projevem nedůvěry k novým zemím jsou jak některá přechodná období, tak soustava ochranných opatření. Jejich možná aplikace v praxi znamená, že vůči novým členům bude moci být nějaký čas postupováno, jakoby řádnými členy dosud nebyli. Nováčkovskou daň budeme platit všichni. Podobné šikany v té či oné míře ostatně zažily prakticky všechny země, které kdy do EU vstupovaly.
Evropská unie by dnes měla kandidátské státy hodnotit nikoliv podle stupně euronadšení a podle síly zpěvu evropských písní, nýbrž podle skutečné schopnosti obstát uvnitř unie. O této schopnosti České republiky není třeba pochybovat. Je zřejmé, že se v Evropské unii neztratíme.
