Poprvé se hovoří o tom, že některá země platící eurem může zbankrotovat a o společnou měnu přijít. A nemusí to být jen maličké Řecko. Ohroženy jsou i mnohem větší a významnější státy.
V polovině minulého týdne řecký premiér Jorgos Papandreu v projevu ke sto dnům socialistické vlády u moci prohlásil, že letošek bude pro Řecko rokem intenzivních ekonomických reforem. "Řecko v žádném případě nevystoupí z eurozóny ani nebude shánět jinou pomoc, například od MMF," přesvědčoval.
Na čerstvý řecký plán, který má více než devatenáctiprocentní deficit (počítáno v procentech HDP) snížit během tří let pod tři procenta, se ovšem Evropská komise dívá s velkou nedůvěrou.
Spirála průšvihů
A tak se celá eurozóna chvěje obavami. Řecko totiž není jediný a už vůbec ne největší problém, který stojí před Evropou, a nejen před tou její částí, která platí eurem. Celý kontinent, který si pochvaluje, jak pomalu končí světová krize, se musí začít obávat krize nové, krize státních dluhů ohrožujících celistvost eurozóny.
Obecně mají největší problémy ty země, které před krizí rychle rostly zejména díky přílivu zahraničních investic. Když se pak zahraniční investice po příchodu krize zastavily, okamžitě poklesl HDP, a tudíž se propadly i daňové příjmy. Do toho přišly ještě výdaje spojené se zachraňováním bank i dalších firem a výsledkem je fiskální katastrofa. Kumuluje se výpadek daní s jednorázovými výdaji na často politicky motivované vstupy státu do ekonomiky. To vše je doplněno ještě růstem nezaměstnanosti. Navíc se krátí další daňové výnosy a zvyšují se náklady na už tak nabobtnalý sociální systém.
K tomu všemu začnou ratingové agentury snižovat hodnocení nejpostiženějších zemí. To pak jednak odrazuje od investic těch investorů, kteří zatím v zemi zůstávali, jednak to zvedá úročení státních půjček a prodražuje obsluhu rychle rostoucího státního dluhu.
Rozpočtově zdravější jádro Unie v čele s Německem nehodlá následky nezodpovědného vládnutí sanovat. Říkají to nahlas a banky tím silně znervózňují.
Chybí hlavně důvěra
Problém mají zjevně vedle Řecka i Portugalsko, Španělsko, Irsko a Velká Británie. Jejich zadlužení prudce narostlo a nezdá se, že by tyto země byly schopny dostat rozpočtové deficity v dohledné době na přijatelnou úroveň. Patřila by k nim i Itálie, která s dluhy žije dlouho a finanční trhy to tolerují. Ostatní země však zaznamenaly zásadní změnu v trendu hospodaření a na dohled pro ně není žádná šance na zlepšení. Především jim chybí důvěra ratingových agentur a investorů. Potvrzuje se, že sama výše státního dluhu není tak podstatná.
Rozhodující je, zda někdo věří, že země je schopna provádět dlouhodobě udržitelnou rozpočtovou politiku, a jestli dluh nemá tendenci explozivně růst donekonečna. Ve skutečnosti nikdy neporoste, protože zemi nikdo nepůjčí, a ta zbankrotuje. Jenže kdo půjčoval poslední, přijde o peníze.
hra s čísly"Krize důvěry je v současnosti nejzřetelnější v Řecku, které v minulosti opakovaně podvádělo se statistickými daty, která produkoval politiky kontrolovaný statistický úřad v Aténách." |
Krize důvěry je v současnosti nejzřetelnější v Řecku, které v minulosti opakovaně podvádělo se statistickými daty, která produkoval politiky kontrolovaný statistický úřad v Aténách. Proto jsou současné sliby přijímány s velkou nedůvěrou. Ta je navíc posilována stále zřejmou neochotou Řeků sáhnout k razantním škrtům ve výdajích, zejména na rozbujelou státní správu a velmi neefektivní sociální systém.
Řecká vláda počítá především s růstem daní: řecký stát má podle poslední statistiky OECD po Irsku a Slovensku nejnižší daně ze zemí EU. Nicméně stále existují pochybnosti, zda zvýšení daní nepovede místo k růstu daňových příjmů k přesunu ekonomické aktivity do šedé, nezdaněné zóny.
Španělský horor
Vývoj na Balkáně však pocítily i ostatní špatně hospodařící země. Ministr financí Eduard Janota říká, že "fiskální situace České republiky je z pohledu investorů ve srovnání s Řeckem stále hodnocena jako velmi rozdílná. Zatímco u řeckých dluhopisů došlo k podstatnému nárůstu rizikové přirážky, tak přirážka českých vládních dluhopisů se ve sledovaném období (to jest od září 2009 do současnosti) drží na stabilní úrovni okolo 90 basických bodů, tedy asi na třetině řeckých hodnot.
Vedle Řecka se pozornost finančních trhů nyní soustřeďuje i na Portugalsko a rizikové přirážky pociťují i další nedobře hospodařící státy.
Podražilo"Španělská vláda si nyní půjčuje dráž než sousední a zřetelně chudší Portugalsko, které je přitom také v nemalých problémech. Španělsko je modelovým příkladem toho, co se zemí závislou na přílivu zahraničních investic udělá utažení kohoutků v okamžiku krize." |
Největší pochybnosti nyní budí Španělsko, jehož riziková přirážka vyskočila od konce léta téměř dvojnásobně. Španělská vláda si nyní půjčuje dráž než sousední a zřetelně chudší Portugalsko, které je přitom také v nemalých problémech. Španělsko je modelovým příkladem toho, co se zemí závislou na přílivu zahraničních investic udělá utažení kohoutků v okamžiku krize. Byly to totiž především zahraniční investice do nemovitostí, co hnalo řadu let španělskou ekonomiku dopředu.
Nové stavby byly snadno financovány díky tomu, že Španělsko je součástí eurozóny.
Jenže pak proud eur ustal, protože se země nestala místem čilého mezinárodního obchodu a místní firmy nerady zaměstnávají cizince včetně těch z EU. Ani masivní následující prudký pokles cen domů a bytů nepřilákal zahraniční kupce, kteří by se chtěli v zemi usadit na nějaký čas kvůli výhodným podmínkám.
Španělsko přitom hospodařilo před krizí s rozpočtovými přebytky, a nikoli malými. Pohybovaly se kolem dvou procent HDP. Krize však zemi zasáhla brutálně – deficit za loňský rok by měl překročit jedenáct procent, letos to bude asi deset a ještě příští rok devět procent. Od konce roku 2007 se má státní dluh více než zdvojnásobit. Jestli to ovšem finanční trhy dovolí a Španělsku půjčí.
A když nepůjčí? Tak to by byl opravdu velký problém. Španělsko je už tak veliká země, že ji těžko bude moci kdokoli zachraňovat. Je tak největší nejistotou a hrozbou pro hospodářský vývoj v celé Evropě, zejména v eurozóně. Jeho krach si nikdo neumí představit.
Jak vypadnout z eurozóny
Malé Řecko tudíž příliš nikoho netrápí a tlak na změnu v jeho veřejných rozpočtech přinese dříve nebo později výsledky, třeba i za asistence Mezinárodního měnového fondu a případně i EU. Ta sice říká, že pomoci nemůže, ale pokud se Řekové odhodlají k razantnějším rozpočtových škrtům, nakonec nějakou formu pomoci najde.
Co by se dělo, kdyby řecká či nějaká další krize skutečně vedla k platební neschopnosti určitého státu? Erár by musel místo mezd svým zaměstnancům vydávat nejspíše nějaké poukázky, protože země nemá vlastní měnu, a tak není možné peníze natisknout a dluhy umazat inflací. Soluňský učitel Perikles pak dostane dlužní úpis, na němž bude napsáno: "Potvrzuji, že Periklovi dlužíme 6 500 eur – tvůj ministr financí." A on, aby si mohl nakoupit jídlo a zaplatit za elektřinu, bude muset úpis někde prodat. Se slevou ho koupí nějaká firma či podnikatel, který jím pak uhradí své daňové závazky vůči státu. Stát pak nebude mít už žádné peníze. A to je skutečný bankrot, jako u firmy.
Alternativou je vyhlásit skutečně bankrot, vystoupit z eurozóny, vytvořit vlastní měnu a prohlásit dluhy v eurech za nesplatitelné. Jenže situaci to neřeší. Tím je jen zásadní změna hospodaření.
Najít východisko však není nemožné. Argentina dokázala před lety sáhnout k razantním škrtům a začala dluhy splácet. A Italové už řadu desetiletí v klidu obsluhují dluh, který by jiné zemi dávno zlomil vaz. Mimochodem v polovině 90. let činil státní dluh Itálie 120 procent HDP, a ani podle prognóz by tuto hranici neměl během nejbližších tří let překročit.
Budoucnost už není tím, čím bývala
Problém není ve výšce dluhu, nýbrž v důvěryhodnosti dlužníka. To nakonec potvrzuje i Miroslav Singer, viceguvernér ČNB, který připomíná, že současné státní dluhy nejsou historicky bezprecedentní. Britové byli více zadluženi po obou světových válkách, kdy se státní dluh blížil až kamsi ke dvojnásobku hodnoty hrubého domácího produktu, a přitom tehdy Velká Británie zdaňovala menší kus ekonomiky. Bylo obtížné se s tím vyrovnat, a přesto se to podařilo. Dalo se to řešit i díky tomu, že bylo po válce a razantně poklesly vojenské výdaje. Bylo cítit lepší budoucnost, což se dnes rozhodně nedá říci.
Možnost, že by Evropská centrální banka podlehla politickým tlakům a přistoupila na to, že pomůže zadluženým zemím tím, že začne tisknout inflační eura, však Singer vylučuje. "Abych začal váhat, tak bych musel nejdříve vidět, jak ECB přichází o garance své nezávislosti," říká viceguvernér. Jenže po tom, co Evropa již zažila, ani to není zcela vyloučeno. Zvládnout problém jen škrty a zvyšováním daní asi nebude zrovna nejschůdnější. Společnou měnu však čeká první a hned nesmírně těžká zkouška životaschopnosti. A není nikde psáno, že na jejím konci se nebude eurem platit v méně zemích než dnes.
Kolik činí riziková přirážkaRiziková přirážka u pětiletých dluhopisů v setinách procentního bodu Údaje jsou čerpány ze zdrojů ČNB a týkají se dluhopisů s pětiletou |
