Doma političtí rivalové, v pondělí spolu stáli bok po boku a slibovali, jak energicky pohnou těžkopádným evropským kolosem. Oba dva jsou spíše menšího vzrůstu, ale zanícenost v hlase je podobná.
Jeden je středopravicový politik v čele oficiálně neutrální komise. Druhý středolevicový premiér uchylující se k tvrdým ekonomickým reformám. Ač se jejich politické tábory přirozeně příliš rády nemají, vědí, že musí nyní více než kdy jindy táhnout za jeden provaz.
Přátelé to však nejsou, vlastně se osobně ani moc neznají. Socrates je pak do značné míry symbolem Barrosova neúspěchu na domácí scéně. Socialisté vyhráli před dvěma lety drtivým výsledkem volby. V tu dobu už byl Barroso předsedou komise a Portugalci mu rozhodně neodpustili, že opustil svoji zemi balancující nad ekonomickou propastí.
"Mají ho za zrádce, který odešel, místo toho, aby se staral o zemi, která ho zvolila do svého čela,“ připomíná portugalský kolega novinář Luís.
Premiér má přezdívku George Clooney
Premiérovi se říká portugalský George Clooney. Opálený obličej, tmavé oči, šedé skráně a okouzlující úsměv to do jisté míry potvrzují. Socrates má to, bez čeho se dnešní politik neobejde: image vnímavého a sympatického chlapíka od vedle, kterou tak dokonale ovládl nyní již bývalý britský premiér Tony Blair.
Však by se mu také padesátiletý socialista Socrates, stojící v čele země potácející se v těžké ekonomické krizi, rád podobal.
Když jsem s ním o víkendu spolu s dalšími bruselskými novináři diskutovala v lisabonském paláci o jeho zemi, problematickém vztahu k Rusku, o polském vzdoru a Portugalcům blízké Africe, měl na sobě džíny a žvýkal kus ryby.
Bylo zřejmé, že s Portugalskem přichází po německé půlroční epizodě změna a pro postkomunistické země možná nepříliš vítaná. "Ne, ne a ne,“ odpovídal na otázky, zda bude pokračovat v tlaku na stále sebevědomější Rusko s tvrdostí, na niž Rusové obvykle spíše slyší.
"Nebudu ten, co ještě zvýší napětí. Odmítám nahlížet na Rusko pomocí morálního hodnocení partnera,“ říká politik, který při nedávné návštěvě Moskvy mohl přespat přímo v kremelských komnatách.
Milovník maratonských běhů Socrates je prý pověstný lpěním na detailech, pevném řádu a dokonalém vzhledu. "Možná až moc si potrpí na to, jak vypadá a co má na sobě,“ říká mi Luís a pak dodává: "Nesmíte se nechat zmýlit jeho veskrze příjemným vystupováním k vám, cizincům. Když dojde na domácí témata, úsměvy se vytrácejí. Dokáže být agresivní a nepříjemný.“
Mnoho důvodů k bezstarostnému úsměvu zatím Socrates ostatně nemá. Portugalsko, které teprve na počátku sedmdesátých let setřáslo tíhu diktátorského režimu, je největším evropským smolařem. Nedokázalo na rozdíl od Irska či sousedního Španělska využít šance, jež členství v Unii přináší. Už sedm let vězí v těžké ekonomické krizi.
Má nejnižší ekonomický růst v celé Evropské unii, vysoký vnitřní dluh, porušující kontrolní kritéria pro euro. Před téměř dvěma lety Češi předběhli Portugalce, jako první starou členskou zemi, v míře bohatství.
Peníze z Unie jsme utopili v betonu
"Zatímco Irové investovali do vzdělání a inovací, my jsme to všechno nastrkali do betonu,“ glosuje prezident portugalské Ligy proti chudobě Jardim Modeira. A hlavně do fotbalových stadionů, připomíná portugalský novinář v připomínce na mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2004.
Socrates nemohl udělat nic jiného než ukončit rozhazování a zavést tvrdé reformy. Sáhl na penze, zvýšil věk pro odchod do důchodu o pět let na pětašedesát, zmrazil výhody úředníků v přebujelé státní službě.
Zároveň však výrazně zvedl daně pro nejbohatší zaměstnance. "Švédové zaváděli reformy patnáct let, nám to trvalo dva roky,“ chlubí se.
Rychlost reforem však obyčejné Portugalce zatím příliš nepřesvědčila, ceny jsou vysoké, platy nerostou a prosperita v nedohlednu.
"Nemluvíme anglicky jako v Irsku, nemáme podnikatelský talent jako Španělé, ležíme na úplném konci Evropy, nejsme příliš vzdělaní, tato doba nám prostě nepřeje,“ shrnul pesimisticky portugalské vyhlídky pětadvacetiletý Manuel Meneses.
