Chování Evropské unie v jižním a východním Středozemí až dosud určovala takzvaná Evropská politika sousedství (ENP), která se zrodila ze snahy navázat na úspěšnou politiku Unie vůči střední a východní Evropě po pádu Berlínské zdi. Postupem času však ENP do značné míry „převálcovaly“ imigrační a bezpečnostní ohledy. Navíc poskytovala záchranný kruh autokratickým režimům v regionu.
Kapitál tiše odtéká…
Na jižním pobřeží Středozemního moře se stala motivem k neklidu celá paleta pohnutek, od korupce po touhu po svobodě. Jedním z přetrvávajících témat však byla a dosud je absence životaschopných ekonomických příležitostí pro stále početnější populaci nezaměstnaných či podzaměstnaných mladých lidí v regionu.
Rok po vypuknutí arabského jara je však ekonomických příležitostí ještě méně. Ekonomiky Egypta, Libye i Tuniska zaznamenaly prudký pokles. Státní rozpočty jsou napjaté a rezervy zahraničních měn se ztenčují. Místo aby tyto země zaplavili zahraniční investoři, dochází k odlivu kapitálu.
Vzhledem k rozsahu problémů, s nimiž se jižní sousedé Evropy potýkají, musí EU vytvořit mnohem efektivnější eurostředozemní partnerství, než o jaká se až dosud pokoušela. Prvním úkolem je obnovit důvěru, což vyžaduje, aby Evropané znovu zvážili svůj postoj k „politickému islámu“ obecně a k islamistům ve vládě konkrétně.
Důležitost Evropy, důležitost pro Evropu
Důležitým lakmusovým papírkem je Maroko. Ačkoliv se tato země nevydala revoluční cestou jako jiné státy v regionu, pocity a touhy Maročanů odrážejí převládající smýšlení v sousedních státech. EU uvítala nedávné ústavní reformy v zemi a také volební výsledky, které vynesly k moci stranu spřízněnou s egyptským Muslimským bratrstvem. Unie však současně vyzvala k silné oddanosti pluralitě, vládě zákona a rovným právům pro menšiny a ženy – což jsou klíčové oblasti, v nichž islamisté všude na světě teprve musí dokázat, že je myslí vážně.
Abdelilah Benkirane na tiskové konferenci poté, co jeho Strana spravedlnosti a rozvoje vyhrála v marockých volbách (27. listopadu 2011)
Příznivec Strany spravedlnosti a rozvoje se raduje z jejího vítězství ve volbách (27. listopadu 2011)
Ne všichni se z voleb v Maroku radovali. Na snímku je Maročan, který proti nim protestuje v Casablance (27. listopadu 2011)
Tato podmíněnost – tento princip „více za více“ – naznačuje, že Evropská unie se tím dotkla životaschopného způsobu, jak ovlivňovat vývoj událostí v regionu. Zároveň je však zapotřebí rozptýlit představu, že Evropa, která údajně prochází úpadkem, nemůže být užitečným zprostředkovatelem a partnerem při posilování prosperity v regionu. Faktem zůstává, že Unie je i nadále hlavním obchodním partnerem zemí Maghrebu, který se v roce 2010 podílel na sedmdesáti procentech exportu z tohoto regionu.
Evropě se sice nedostává prostředků, nicméně stále může zprostředkovávat angažmá skrze multilaterální instituce, od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky, kde je EU největším akcionářem (její podíl se blíží sedmatřiceti procentům, oproti šestnáctiprocentnímu podílu Spojených států), až po Evropskou investiční banku, jež nedávno zvýšila úvěrový strop pro tento region o miliardu eur. Také Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) nedávno ohlásila zahájení dárcovsky financovaných aktivit v některých částech regionu včetně Maroka v roce 2012.
Šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová na summitu v Bruselu.
Dobrým příkladem tohoto typu unijního angažmá je Program sluneční elektrárny a hospodaření s pitnou vodou v Ouarzazate v objemu 37 milionů eur. Projekt financuje Investiční fond sousedství EU, který se podílel na zajištění úvěrů v celkové hodnotě přesahující 600 milionů eur. Právě tuto zprostředkovatelskou schopnost potřebuje EU efektivněji využívat.
Správně narušit tu uzavřenou enklávu
Kromě úkolů v oblasti vzájemného vnímání vyžaduje úspěch obnoveného partnerství s Evropou, aby země v regionu provedly životně důležité strukturální reformy. Za prvé musí upevnit zdravý regulační a institucionální rámec, který posílí efektivitu a právní bezpečnost pro investory, a to jak místní, tak i zahraniční. Takový rámec je stěžejní podmínkou nejen pro přilákání velkých firem, ale i pro podporu malých a středních podniků, které například v Evropě v letech 2002-2010 vytvořily 85 procent všech nových pracovních míst.
Neméně důležité je interpretovat politiku EU jako prostředek kolokalizace, nikoliv delokalizace, a překonat mentalitu „můj zisk, tvoje ztráta“, která dnes převládá. Povzbudivým dokladem kolokalizačního přístupu je start projektu firmy Renault v Maroku (jenž bohužel uprostřed předvolební horečky ve Francii vyvolal veřejný odpor).
Logo firmy Renault
Dalším životně důležitým zájmem je infrastruktura – nejen proto, že spojuje Unii a jižní Středozemí, nýbrž i proto, že podporuje tolik potřebnou regionální integraci. Většina ekonomik Maghrebu je dnes faktickými enklávami, odříznutými od sebe z důvodů, které mají často politickou povahu. Také zde je dobrým příkladem Maroko: za uzavřením hranice s Alžírskem je výrazně cítit podtext konfliktu o západní Saharu, přičemž roční náklady pro obě strany se při konzervativním odhadu pohybují kolem 1-2 procentních bodů HDP.
Obecněji vzato mají země Maghrebu nejnižší vnitroregionální objem obchodu na světě – méně než pět procent HDP oproti sedmdesáti procentům v EU a padesáti procentům v Severní Americe. Důvodem je zejména zašmodrchané klubko preferenčních obchodních dohod a bezcelních opatření uvnitř regionu. EU by měla využít řady svých bilaterálních dohod se státy jižního Středozemí, aby podpořila životaschopný obchodní rámec v regionu.
Arabské revoluce daly všem lidem příležitost podívat se na svět kolem Středozemního moře novýma očima. Namísto někdejšího vztahu ochránce-klient je nyní zapotřebí partnerský vztah EU-Maghreb, který bude součástí transformované politiky sousedství založené na důvěře. Jedině takové partnerství dokáže rozšířit ekonomické příležitosti a zvýšit prosperitu – kteréžto požadavky se staly rozbuškou arabských povstání. Bude-li navíc takové partnerství dobře řízené, může přispět rovněž k pozvednutí evropských ekonomik z jejich současných potíží.
Ana Palaciová, bývalá ministryně zahraničí Španělska a bývalá viceprezidentka a generální právní zástupkyně Světové banky
Ana Palaciová je bývalá ministryně zahraničí Španělska a bývalá viceprezidentka a generální právní zástupkyně Světové banky.
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
