Bylo by smutné přijít v rodině EU o veselé lidi ze "smaragdového ostrova“. Ještě smutnější by však bylo, kdyby kvůli irskému "ne“ zůstali na holičkách všichni ti, kdo si chtějí díky evropské integraci zajistit stejné výhody, jaké umožnily prosperitu Irům.
Rozšiřování Unie nemůže pokračovat bez mnoha praktických a pragmatických prvků zakotvených v Lisabonské smlouvě. A proces rozšíření je nejvýznamnějším úsilím, které EU až dosud vyvinula, včetně zavedení eura.
Unie již přijala země, jimž je třeba věnovat obrovskou pozornost – a další klepou na dveře. I ony chtějí dohnat ty, které během studené války prosperovaly ve svobodě, a v zájmu spravedlnosti by tuto příležitost měly dostat. Rozšíření by navíc mělo být pokládáno za významný prvek evropské bezpečnostní politiky, který pomáhá zemím s teprve nedávno zavedenými demokratickými poměry zajistit domácí stabilitu a dává jim sílu k boji s vnějšími tlaky.
Zkušenost z Nice
Je škoda, že si Irové – a jejich partneři – nevzali ponaučení z irského odmítnutí Smlouvy z Nice před sedmi lety. Stejně jako nyní se tehdy obtěžovala hlasovat jen menšina oprávněných voličů a stejně jako nyní bylo tehdy proti smlouvě pouhých 54 procent z těch, kdo se hlasování zúčastnili. A když vyšlo najevo, že je v sázce členství Irska v Evropské unii, byla Smlouva z Nice v novém referendu konaném o rok později schválena.
Po této skličující zkušenosti se měla řešit i nešťastná irská tradice referend. Nestalo se. A tak se dnes EU opět smaží v irské šťávě. Tentokrát lze však jen obtížně spatřovat východisko v nabídce druhého referenda Irům. Další jednání o smlouvě je vyloučeno, poněvadž takový krok by otevřel Pandořinu skříňku požadavků ze všech stran. Problém je tedy na straně Irska a jsou to Irové, kdo ho musí vyřešit.
Dánsko a Maastricht
V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na situaci z léta 1992, kdy malá většina dánských voličů odmítla Maastrichtskou smlouvu. Unie tehdy ještě nesla název Evropské společenství a čítala 12 členů. Dánům se po hlasování dostalo jednoznačného sdělení, že pokud ze vzniklé situace nenajdou cestu ven, tak či onak budou muset evropskou rodinu opustit. Jako tehdejšímu ministru zahraničí Dánska se mi nakonec podařilo zajistit, aby se na Dány některé směrnice EU nevztahovaly, načež se konalo druhé referendum. Výsledek zněl "ano Maastrichtské smlouvě“. Od té doby jsme v Dánsku těmito výjimkami ze směrnic poznamenáni.
Naši evropští partneři nás v červnu 1992 nemohli vyloučit – zbývajících 11 členů si však mohlo založit vlastní evropskou jedenáctku a ponechat nás samotné v prázdné skořápce evropské dvanáctky. Tentokrát si však lze jen velmi obtížně představit, jak by se všichni ostatní mohli dohodnout na založení evropské šestadvacítky a izolovat Irsko ve vyprázdněné sedmadvacítce, ačkoliv by to bylo rozumné řešení. Proto by Irové měli projevit velkomyslnost a říci ostatním, aby pokračovali bez nich.
Rozloučení s Iry
Pro nové členské země představují Irové dobrý příklad. Když v roce 1972 vstoupilo Irsko do EU, bylo tak chudé, až se mnozí lidé obávali, že se pro ostatní členy stane přítěží. Irové jí však nikdy nebyli. Naopak za překvapivě krátkou dobu předvedli, jak může malá a odhodlaná země využít evropské integrace k tomu, aby se vypracovala v jeden z nejbohatších evropských států měřeno kupní silou na obyvatele.
Irsko se skutečně stalo zářným příkladem pro ty, kdo se snaží dohnat zbytek Evropy. Proto bude rozloučení s Iry ztrátou a proto je jejich lehkovážné odmítnutí Lisabonské smlouvy tak tragické.
Evropa však musí jít dál. Nyní je na vedoucích představitelích Irska, aby jí to umožnili.
© Project Syndicate, 2008.
