Noví Evropané tu žijí pod úrovní veškeré myslitelné hmotné i mravní bídy. Podle časopisu je jich půl milionu. A teď vyšli do ulic.
Zděšení Evropy je nelíčené a zděšeni jsou i Češi. Kdo zastaví Romy z východu Slovenska, až se ve svobodné Evropě vydají svobodně za štěstím? Česká i slovenská vláda ujišťují, že nic nehrozí. Už z toho lze usoudit, že hrozba je víc než reálná.
Ale je to vlastně hrozba? Jestliže rozšíření Evropské unie vrhá světlo do lepenic na východním Slovensku nebo do vybydlených paneláků v Chanově, je to dobře. Romský problém existuje a patří k největším potížím východoevropských zemí.
Na Slovensku žije velká část Romů v reálném apartheidu. V Česku jsou stále ještě rozpuštěni ve společnosti. Jenže obrovská nezaměstnanost, nízké vzdělání a odpor bílé většiny z nich dělají fakticky lidi druhé kategorie.
Postkomunistickým státům lze vyčítat, že pro rovnoprávnost Romů neudělaly více. Nelze jim však vyčítat, že romský problém za patnáct let nevyřešily. Za socialismu byl uměle odložen, kočovníci násilím ubytováni a podplaceni.
A postkomunistické vlády byly schopny opravdu řešit jen nejnaléhavější bolesti. O Romech se příliš neví. Pokud se nevydají rabovat obchody. Britský strach z pana Slováka a paní Slovákové (a je skoro jisté, že politicky korektní list nemyslí například bílého počítačového experta z Bratislavy) je pochopitelný.
Pochopitelné je i to, že Mikuláš Dzurinda nechce, aby tito dva manželé zneužívali slovenské dávky. A pochopitelné je, že Slovákovi se bouří. (Pozor! Zítra může klidně jít o paní Čechovou a pana Čecha.) Je to pochopitelné, leč strašné.
My jsme si na bídu Romů zvykli, Evropa naštěstí ještě ne. A to je pro ně šance na změnu.
