Volba Hermana van Rompuye předsedou Rady ministrů Evropské unie a Catherine Ashtonové šéfkou zahraniční politiky EU zajisté podtrhuje, do jaké míry ten který členský stát ovládá kormidlo EU. Členské státy řídí instituce ve svém vlastním zájmu. EU není superstát směle kráčející vstříc novému úsvitu.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy nebude muset o výsluní světové pozornosti soupeřit s žádnými těžkými vahami z Bruselu. Na Německo se nebude naléhat, aby se vymanilo ze své narůstající uzavřenosti, a nebude už jeho povinností dokládat svůj poválečný demokratický mandát tím, že při každé příležitosti vezme evropský zájem za svůj. Británie se nemusí strachovat, světová role snaživého služebníka Bílého domu jí zůstává.
Lepší řízení
To nejlepší, co by ze zvolení nových dvou evropských lídrů nevelké proslulosti mohlo vzejít, je směřování k lepšímu a soudržnějšímu řízení činnosti EU. Van Rompuy dokáže nabídnout delší vyhlídky než jen na jedno šestiměsíční národní předsednictví. Ashtonová bude moci pospojovat politické a finanční větve externích politik Evropy.
Zatím ale není jasné, nehledě na to, co říká Lisabonská smlouva, zda Ashtonová má plně pod kontrolou externí rozpočet EU či nominace do nové diplomatické služby. Rozehrává se slabými kartami a může očekávat, že jí do lokte pravidelně dloubne předseda Evropské komise José Manuel Barroso, velký vítěz rozparcelování funkcí. Ministři zahraničí ale budou nesmírně podezřívaví, budou-li mít dojem, že zahraniční politiku přebírá Komise.
Pět zásad
Zkušenosti z minula ukazují, že kdykoli se na vrchol agendy dostávají zahraniční a bezpečnostní politiky, existuje pět zásad, jichž bychom se měli držet, chceme-li účinnější evropskou přítomnost na světové scéně.
Zaprvé, měli bychom se odvážit věřit, že to, co nejlépe vyhovuje zájmům Evropy, je také nejlepší pro náš vztah s nejbližším spojencem, Spojenými státy. Měli bychom například chtít předejít militarizaci jaderné energie v Íránu právě kvůli obavám, které máme jako Evropané, nikoli proto, že jsme spojenci USA.
Zadruhé, naše rétorika ohledně naší úlohy coby mezinárodních partnerů Ameriky v otázkách míru by se neměla přespříliš odchylovat od reality. Pravda, máme dnes sklon srovnávat se spíše s Venuší než s Marsem, za což by nám okolní svět měl být hluboce vděčný. Zacházíme v tom ale až příliš daleko.
ano africeZ historických, mravních i bezpečnostních důvodů bychom za zvláštní evropskou odpovědnost měli považovat Afriku. |
Nejde jen o to, že Evropa nevynakládá dostatek prostředků na tvrdou moc, ale o to, že peníze, které vydává, kolem 200 miliard eur ročně, se utrácejí špatně. EU v oblasti obrany potřebuje společně řízené zakázky a harmonizaci, aby si pořídila vrtulníky, dopravní letouny, terénní komunikační zařízení a výzvědná bezpilotní letadla, jichž je zapotřebí k vedení operací jedenadvacátého století.
Z historických, mravních i bezpečnostních důvodů bychom za zvláštní evropskou zodpovědnost měli považovat Afriku. Měli bychom na kontinentu zapojit svou finanční pomoc, diplomacii a mírový potenciál, abychom tu podpořili udržitelný rozvoj, řádnou správu věcí veřejných a regionální spolupráci.
Zatřetí, kde má Evropa seriózní vnitřní politiku, je jednodušší vybudovat serióznější vnější politiku. Tady je nejlepším příkladem energetická politika a Rusko, které chce mít sféru vlivu kolem svých hranic.
Jednání s Ruskem je zřejmě největší neúspěch ve snaze vytvořit evropskou zahraniční politiku. Abychom takovou politiku formulovali, musíme si vytvořit rámec jednotné energetické politiky. Ashtonová bude muset jednat rázně jak s Ruskem, tak s členskými státy, které podřizují Evropu komerčním zájmům svých národních energetických společností.
Začtvrté, externí politika Evropy je tím účinnější, čím blíž je domovu. V sousedství se nám daří nejlíp – ale i nejhůř. Největším úspěchem evropské externí politiky je rozšíření EU. To bez použití zbraní podpořilo a upevnilo změnu režimu, čímž stabilizovalo evropský kontinent.
ano tureckuOdmítnout Turecko by pro Evropu bylo totéž jako vyškrtnout se z každého seriózního scénáře celosvětového dění. |
Úkol jsme ale ještě nedokončili. Vyhlídky na členství v EU jsou jádrem unijní politiky na západním Balkáně, kde začínáme projevovat (například v Bosně a Hercegovině) nebezpečnou nechuť uplatnit přísnou podmínečnost. Jsme přesvědčeni o "evropském poslání" Ukrajiny, ale ne o jejím členství v EU. Všimněme si toho rozdílu!
Už před více než čtyřmi desítkami let jsme se zavázali, že dojednáme členství Turecka, jakmile země bude plně demokratická a bude mít otevřenou ekonomiku a respekt k lidským právům a právnímu řádu. Odmítnout Turecko by pro Evropu bylo totéž jako vyškrtnout se z každého seriózního scénáře celosvětového dění. Odmítali bychom zemi, která je důležitou regionální mocností, významným členem NATO a zásadním energetickým uzlem. Čelili bychom obžalobě, že mosty k islámskému světu spíše pálíme, než stavíme. Van Rompuy, spisovatel a básník, se bohužel proti tureckému členství vyjádřil mnohem hrubějšími slovy, než by člověk od jemného tvůrce haiku očekával.
Mé poslední politické vodítko říká, že Evropa není a ani se nestane supervelmocí ani superstátem. Na rozdíl od USA na nás všude nezáleží. Nemusíme mít politiku na každý problém a pro každé místo. Ale tam, kde problém postihuje mnoho dalšího a kde je region blízko k domovu, bychom měli mít politiku, která se nebude skládat z pouhého čekání na to, že odsouhlasíme cokoli, co si za svou politiku vyvolí Amerika, tak jako třeba na Středním východě. Současné utišení na Středním východě, kdy nevládne "ani válka, ani mír", je neudržitelné; jednostátní řešení přitom není ani možné, ani žádoucí.
Co tedy můžeme udělat pro to, abychom postrčili vpřed dění v regionu, kde je Amerika znovu angažovaná, ale nikoli respektovaná a kde Evropa není ani angažovaná, ani respektovaná? Přinejmenším bychom si mohli sestavit vlastní politiku, začínající snahou o ukončení fragmentace Palestiny a Palestinců mezi Západní břeh, Gazu a Východní Jeruzalém. Bude vadit, když Evropa nebude stejného názoru jako USA? Upřímně řečeno ne.
Když si Obama před dvěma týdny musel vybrat mezi schůzkou ASEAN a oslavami v Berlíně k 20. výročí pádu Berlínské zdi, rozhodl se jet do Asie. Udělá Evropa dost pro to, aby příště změnil názor, až se mu taková volba znovu naskytne? Za současné situace nám hrozí nebezpečí, že z Evropy učiníme politicky bezvýznamného aktéra, úspěšnou celní unii se zahraniční politikou ve stylu Švýcarska a kolektivem popudlivých lídrů bez jakékoli vize.
© Project Syndicate, 2009.
