Odstoupení Brita Paddyho Ashdowna od kandidatury na post vyslance OSN v Afghánistánu znamená, že mezinárodní společenství před sebou stále má kus cesty, než bude v této zemi hovořit jediným hlasem. Takového sjednoceného hlasu je zapotřebí, neboť šest let války a největší vojenská operace v dějinách NATO nedokázaly zatím potlačit afghánské povstání, takže čím dál zkorumpovanější vláda prezidenta Hamída Karzáího je stále závislá na přetrvávající přítomnosti mezinárodních sil.
Část viny nese i EU
Afghánistán zůstává pátou nejchudší zemí světa a největším producentem opia se slabou centrální státní správou, již dále vyčerpává moc warlordů a talibanská vzpoura. Tento výsledek plyne z mnoha příčin, ale přinejmenším část viny nese Evropská unie.
Na papíře vypadá úsilí EU působivě. Do armády NATO v Afghánistánu o síle 35 tisíc mužů svými silami přispělo pětadvacet států EU a dnes představují víc než polovinu všech vojáků. Státy EU velí třetině provinčních rekonstrukčních týmů (PRT) a společně s Evropskou komisí uhradily třetinu rekonstrukce země po roce 2001.
Evropská podpora afghánské mise je ale ve skutečnosti omezená a spolupráce mezi největšími vládními dárci v EU a Evropskou komisí zůstává nedostatečná.
Veřejná podpora evropského angažmá se propadá a většina vlád zemí Evropské unie nedokázala splnit žádost NATO o posílení počtu vojáků. Jednou výjimkou je Velká Británie, která se nedávno zavázala zvýšit počet svých vojáků v nepoddajné provincii Helmand, kde se ve velkém pěstuje mák. Evropské vojenské přispění však nadále pokulhává za 17 tisíci amerických vojáků nasazených v rámci Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci (ISAF) a 8 tisíci amerických vojáků koaličních sil mimo ISAF.
Nikdo nechce na jih
Kromě 1500 nizozemských vojáků v příhraniční provincii Uruzgán a polské a rumunské přítomnosti v Ghazní, Paktice a Zábulu nejsou ostatní státy Unie ochotné působit v jižních a východních částech země sužovaných povstáním, takže nechávají Talibanu volnou ruku. Celkově u evropských vojáků platí přinejmenším 60 operačních omezení – známých jako „výhrady“ – což velitelům znemožňuje rozmístit vojenské zdroje tam, kde je jich nejvíce zapotřebí.
V oblastech, jako je policejní práce, právní řád a protidrogové úsilí, uskutečňují státy EU své politiky v naprosté vzájemné nezávislosti. Policejní mise EU (EUPOL) zahájená v červnu 2007 měla tento nedostatek koordinace řešit, ale nakonec se její zaměření zúžilo na reformu policie, přičemž Komise financuje zvláštní soudní program. EUPOL začala nevalně, když přišla o prvního velitele, a při náboru personálu největšího kalibru čelí vážným problémům.
Konečně, roční rozvojová pomoc Afghánistánu ze strany Komise se letos snižuje, z 200 milionů eur na 150 milionů eur. Závazky jednotlivých zemí se rovněž seškrtávají – například francouzský příslib rekonstrukční podpory na pět let ve výši 33 milionů eur je ve srovnání s celkovým devítimiliardovým rozpočtem zahraniční pomoci Francie pozoruhodně nízký.
EU sama nemůže změnit strategii mezinárodní koalice. Jednotná EU ale může vystupovat jako vlivný obhájce lepšího a koordinovanějšího mezinárodního přístupu.
USA tvrdí, že k ovládnutí terénu je zapotřebí více vojáků, a kárají vlády EU, že nejsou schopné zesílit svá snažení, zatímco USA do tohoto zápasu vysílají dalších 3500 příslušníků námořní pěchoty. Evropské země zase kritizují současnou vojenskou strategii. Obávají se, že vyšší počet vojáků by mohl vést jedině k vyššímu počtu civilních obětí, což by vyvolávalo nepřátelství Afghánců.
Evropa a Amerika se musí dohodnout
Bez zásadní dohody mezi USA a EU, která zajistí zesílení evropské podpory a vojenské účasti, bude úspěch v Afghánistánu prchavý a napětí ve vztahu k USA, představující zkoušku spojenectví, bude přetrvávat.
Taková dohoda musí zahrnout dva prvky. Zaprvé se Evropská unie musí zavázat k vyslání většího počtu vojáků, školitelů a civilistů do afghánské mise a dále ke zrušení všech zbývajících „výhrad“ u svých vojáků. Mise potřebuje 10% zvýšení stavu vojáků, více vojenských a policejních školitelů a další vojenské vybavení, včetně helikoptér. Komise by dále měla zvrátit úbytek pomoci a prostřednictvím místních samospráv a provinčních rekonstrukčních týmů vynaložit víc peněz.
USA by na oplátku měly akceptovat strategický posun od bojových operací k bezpečnosti lidí. Taková strategie znamená, že se více pozornosti zaměří na obyčejné Afghánce, že se bezpečnostní přítomnost NATO bude postupně rozšiřovat z nejhustěji obydlených center ven a že se bude postupovat ruku v ruce se státními a místními orgány.
Tuto novou strategii by dále posílilo, kdyby mezinárodní společenství ustoupilo od současné protidrogové politiky – včetně ukončení leteckého hubení rostlin – a pomohlo Karzáímu dosáhnout politického urovnání s „umírněnými“ povstalci ve středně vysokém postavení.
To vše bude vyžadovat výkon lídra, který překoná institucionální hranice, což dokáže zajistit jedině OSN a jedinec s pevnou vůlí. Volba nového vyslance OSN by se měla ukázat jako účinnější způsob koordinace mezinárodních pomocníků Afghánistánu. A je třeba doufat, že ať už bude zvolen kdokoli, podaří se mu snad napomoci k zásadní dohodě mezi USA a EU, jíž je tak zoufale zapotřebí.
Navzdory zhoršující se situaci v Afghánistánu není všechno ztraceno. Ke zvrácení poměrů ale bude nezbytné změnit způsob, jímž jedná mezinárodní společenství. EU by se měla postavit do čela tím, že se dohodne s USA.
© Project Syndicate/European Council on Foreign Relations
Daniel Korski působí v Evropské radě pro zahraniční vztahy (ECFR) a je autorem zprávy ECFR o Afghánistánu.
