Skutečná prvotnost postavení členských zemí při tvorbě politiky Unie je zastřena přijetím zásady nadřazení komunitárního práva nad právem národním i převahou exekutivy členských zemí nad parlamenty v procesu vytváření společné politiky.
Postup národních vlád při vyjednávání na půdě Unie však podléhá kontrole a zákonodárné moci parlamentů jejich zemí. Současné uspořádání řídících struktur Unie ovšem není zdaleka ideální a jeho problematičnost se ještě více prohloubí po přijetí nových členských států.
Členské země si však jsou určité neracionálnosti podoby Unie vědomy a hledají nové, účelnější řešení. Zdá se, že vývoj spěje k "dvourychlostní" Evropě s jádrem, organizovaným na konfederativním nebo federativním principu.
Přes všechny nevýhody současného uspořádání Unie je však nepopiratelné, že přenesení částí státní suverenity na společné orgány nepřináší žádnému z členských států podřadné postavení či dokonce útisk a zejména její obyvatelstvo se necítí být utiskováno. Z pohledu běžného občana přináší vstup do Unie více svobody a možností individuelního rozvoje, než měl dříve.
A mimo to možnost vzniku válečného konfliktu mezi členy Unie se dostala do polohy absurdity. Někteří kritici Unie upozorňují na její postupné ovládání socialistickými stranami, jejichž sklon k posilování funkce státu přispívá k zrychlování její byrokratizace.
Považují pak následek za příčinu a domnívají se, že Unie jako útvar je prostředím zvlášť vhodným pro posilování levicových tendencí v evropské politice. Soudím, že jde o optický klam.
Ve většině evropských zemí se utkávají o moc zpravidla dvě velké strany, případně doplňované malými koaličními souputníky. Dochází tak k víceméně pravidelnému střídání vlády pravice a levice.
Je možné, že dlouholeté hospodářské, politické a kulturní soužití unijních států vyvolalo určitou synchronizaci zvratů v jejich politickém vývoji. Tak se mohlo stát, že postupně padly pravicové vlády v řadě států. Až se vládnoucí levicové strany vyčerpají, budou opět postupně nahrazeny pravicí.
Proti mému názoru jako krajnost stojí domněnka, že vývoj Evropské unie doleva je výsledkem jejího cíleného ovlivňování ze strany ruské tajné služby. Nepodceňuji setrvačnost sovětských geopolitických zájmů v politických záměrech postsovětských států, zejména Ruska, ani skrytou moc nástupnických organizací KGB. Nevím však o důkazech příčinných souvislostí mezi jejich snažením a vnitropolitickým vývojem v zemích Unie.
Obavy z postupného oslabování demokratických principů v Evropské unii a posun jejího vnitřního politického vývoje doleva daly na pravém křídle politického spektra vzniknout představě, že alternativou našeho vstupu do Evropské unie by mohlo být spojení našich osudů s USA.
Shoduji se s jejich nositeli v názoru, že převzetí některých prvků americké demokracie by zkvalitnilo náš politický systém. Jinak však považuji tuto alternativu za zcela nesmyslnou.
Především dílčí rozpory mezi USA a Evropou nejsou takového rázu, aby USA potřebovaly budovat si v Evropě vlastní, na Unii nezávislou zájmovou sféru. Autoři této alternativy se ostatně zapomněli zeptat vlády USA, zda by její realizaci umožnila.
Pokud bychom se o svazek s USA ucházeli jen sami, zatímco ostatní středoevropští žadatelé by vstoupili do Unie, pro svou bezvýznamnost bychom sotva vzbudili zájem USA.
A kdybychom zůstali mimo Unii společně s dalšími členy Visegrádské čtyřky, ocitli bychom se v málo inspirativním prostředí států technicky a hospodářsky ještě poněkud hůře vyvinutých než jsme my sami. Zřejmě bychom nedokázali vymazat zeměpisné vlivy na naši ekonomiku a našimi hlavními partnery v hospodářské směně by stejně nadále zůstaly země Evropské unie, především Německo. Naše hospodářské vztahy by však nadále zatěžovala ochranářská opatření proti mimounijním zemím.
Do Evropské unie nás táhnou tradice staletého společného hospodářského a kulturního vývoje, stejně jako realita současných hospodářských vztahů. Každé jiné řešení by bylo nepřirozené a šlo by proti duchu dějin a moderním integračním tendencím v ekonomice i kultuře stejně, jako již dříve rozbití společného státu.
Vstupem do Evropské unie se také stane nevratným naše rozloučení s bývalou Radou vzájemné hospodářské pomoci, tedy s geopolitickou zájmovou zonou postsovětských zemí. Když už jsem se zmínil o fantazírování o působení ruské tajné služby, pak bych je spíše než v ovlivňování vnitropolitického vývoje v zemích Unie viděl ve vymýšlení kampaní, jež by eventuelně mohly znemožnit nebo aspoň oddálit naše definitivní přičlenění k Západu.
Martin Stín, Praha 10
martinstin@hotmail.com
