Ayaan Hirsí Alíová je mladá žena původem ze Somálska; je to někdejší poslankyně nizozemského parlamentu, kterou islamistické skupiny před třemi lety odsoudily k smrti. Toho dne v listopadu 2004, kdy byl zavražděn holandský režisér a provokatér Theo van Gogh, byl na jeho těle nalezen nožem přibodnutý papír se vzkazem, že ona bude příští obětí. Od té doby musí žít tak, jak už spisovatel Salman Rushdie žije mnoho let: skrývat se, bát se, přespávat každou noc jinde a nikdy nemít klid.
Proč? - Proto
Proč? Pro jaký zločin byla odsouzena k takovým mukám, k životu ve vypůjčeném čase?
Proto, že když byla poslankyní, hlasovala pro zákon, který má chránit dívky před genitálním mrzačením, eufemicky a nesprávně známým také jako ženská obřízka.
Proto, že bojovala proti sklonům k sektářství, které nejen ona, nýbrž i mnoho dalších lidí považuje za záludnou hrozbu demokracii.
Proto, že se odvážila promlouvat nahlas, bez opatrnosti vyžadované „omlouvačskou kulturou“; že vysvětlovala, proč odmítá onu novou formu fašismu, které se říká radikální islamismus.
A proto, že zaujala kritickou pozici k „islámu jako doktríně“ a tvrdila, že takto je neslučitelný s demokracií, svobodou a rovností. Ayaan Hirsí Alíová se domnívá, že islám musí projít reformou, má-li se stát slučitelným s moderní dobou. Její argumenty samozřejmě vyvolaly polemiky, debaty a kritiku, ale fanatici si je vyložili jako dvojnásobné rouhání, jako vyzývání k odpadlictví - a to je ten nejhorší zločin.
Až na to, že...
Ve skutečnosti Ayaan Hirsí Alíová jen všechny vyzývá, aby přemýšleli o vztazích mezi náboženstvím a státem.
V každém jednotlivém případě se stavěla na stranu zásady sekulárního státu, což je podle ní jedna z neochvějných a základních zásad, na kterých se Západ ustálil za léta bojů o demokracii. Kromě toho nám připomněla jedno nezcizitelné právo, jež mají všichni občané Evropy a jež je zaneseno i v Listině základních práv a svobod: právo nevěřit.
Až na to, že právě to, bohužel, podle zásad islámu způsobuje jistý problém.
Až na to, že podle mnoha výkladů islámského zákona je právě to považováno za ten nejneodpustitelnější zločin ze všech.
Až na to, že Západ všeobecně a nizozemská veřejnost konkrétně reagovaly na tuto záležitost velice prapodivně.
Objevovala se rozpačitá tvrzení naznačující, že vlastně není moc velký rozdíl mezi „agitátorkou“ a jejím údajným vrahem, jehož náboženská identita byla „raněna“. Sousedé v jejím činžovním domě se domohli toho, aby byla vystěhována; kolegové v parlamentu ji přinutili k rezignaci; nizozemské úřady zpochybnily zákonnost postupu z roku 1997, díky kterému získala občanství.
Nechť Sarkozy dodrží slovo
A nyní, ačkoli unavena nekončícím ponižováním a zavrhováním, tím, že si neustále musí dávat pozor, aby za sebou mazala stopy a zabijákům co nejvíc ztížila práci, se Ayaan Hirsí Alíová snaží cestovat po Evropě, po Spojených státech i jinde, snaží se pokračovat ve své práci jako intelektuálka orodující za práva muslimských žen. Je to ale jen pár měsíců, co nizozemská vláda oznámila, že její policejní složky už nebudou zajišťovat Ayaan Hirsí Alíové ochranu, pokud opustí Nizozemsko (na rozdíl od Scotland Yardu, jehož detektivové si vzali jako věc cti, že uchrání Salmana Rushdieho, ať se bude nacházet kdekoli).
Desátého února se Ayaan Hirsí Alíová zúčastnila setkání se svými příznivci na École Normale Supérieure v Paříži. Pozvaly ji tam různé spolky, deníky a časopisy - Charlie Hebdo, Libération, ProChoix, La Régle du Jeu (jehož jsem šéfredaktorem) a SOS Racisme. Tyto organizace se nenechaly zastrašit provokacemi islamistů ani varováním od těch, kdo zastávají politiku appeasementu. Den poté Ayaan Hirsí Alíová obdržela Cenu Simone de Beauvoir za svůj srdnatý odpor proti všem formám útlaku.
Čtrnáctého února se v Bruselu zúčastnila iniciativy poslanců Evropského parlamentu, kteří doufají, že prosadí rezoluci, jež zaváže všechny orgány Evropské unie, aby všemožně chránily tento živoucí symbol Evropy. (A byla by hanba, kdyby byly nuceny vytvořit zvláštní, ad hoc status pro ni i pro všechny, kdo se ocitnou ve stejné situaci.)
Francie se brzy ujme předsednictví Evropské unie a sehraje v této záležitosti klíčovou roli. Loni, při nástupním projevu, Nicolas Sarkozy prohlásil: „Všichni, kdo jsou pronásledováni tyrany a diktátory, a obzvláště všechny trpící ženy na celém světě, mohou počítat s hrdostí Francie a s jejím smyslem pro povinnost.“ Není možné, aby nebyl získán bojem této hrdinky za lidská práva a osvětu. Doufám, že tuto skvělou ženu přijme a nasadí svou autoritu, aby jí zajistil její nezcizitelná práva, jež mají všichni Evropané, včetně práva na svobodný pohyb a práva bez hrozeb vyjadřovat své názory.
© The New York Times Syndicate; text převzat z časopisu Le Point;
z anglické verze přeložil Richard Podaný.
. Bernard-Henri LevyAutor je francouzský filozof a spisovatel, česky z jeho díla vyšly knihy Poslední dny Charlese Baudelaira (1997), Sartrovo století (2003) a Americká závrať (2006). |
