Evropa dotahuje ve vědě

V průběhu 2. světové války se přesunulo těžiště světové vědy ze starého kontinentu do Spojených států, kam se uchýlilo mnoho evropských vědců. Na první pohled pragmatičtí Američané dokázali však už počátkem století podporovat například rozvoj astronomie - vědy, která na první pohled nepřináší hmatatelný užitek. Díky mecenášům byly v Kalifornii a později též na Havaji vybudovány největší optické dalekohledy světa - o průměru 2,5 metru na Mt. Wilsonu již v roce 1918, pětimetr na Mt. Palomaru roku 1948 a dvojice Keckových desetimetrů v první polovině devadesátých let. Studená válka pak dala prozíravým Američanům za pravdu. O vítězství v ní se zasloužila špičková civilní i vojenská technika, jež čerpala ze základního výzkumu, byť většinou s nemalým zpožděním, které odhaduji v průměru na plných 30 až 50 let. Například principy kvantové mechaniky byly formulovány před rokem 1927, v roce 1948 přišel vynález tranzistoru, a to vše vedlo k masovému nasazení počítačů, ale až v sedmdesátých letech. Zdá se však, že éra převahy Spojených států nemusí být věčná. Mezi lety 1991 a 1998 klesl počet studentů fyziky v USA na polovinu a dosáhl historického minima za poslední čtyři desetiletí. Roku 1993 zamítl americký Kongres dokončení již rozestavěného superurychlovače částic v Texasu, čímž se Spojené státy samy vyřadily ze hry, neboť nyní je už jisté, že roku 2005 bude mít nejvýkonnější urychlovač evropská Laboratoř pro výzkum částic CERN v Ženevě. V červenci letošního roku pak skončí stoletá nadvláda americké optické astronomie, když na Evropské jižní observatoři na Cerro Paranal v Chile bude dokončeno čtvrté osmimetrové zrcadlo, které se třemi předchozími vytvoří obří dalekohled s průměrem 16 metrů. Přístroj je výsledkem soustředěného úsilí západoevropských států, které začaly již v šedesátých letech po vzoru CERN sdružovat síly - a tato dlouhodobá cílevědomá snaha se začíná vyplácet. Dokonce i v krizemi zmítaném Rusku překročily loni, poprvé od rozpadu Sovětského svazu, platy vědců celostátní průměr, a jak píše vědecký časopis Nature - tím se podařilo zastavit odliv nejlepších mozků ze země. Vzorem však mohou být i země Skandinávie, Irsko či Rakousko, kde v posledních letech díky finančním injekcím do vědy roste i publikační aktivita tamějších badatelů. Zvlášť skvělým příkladem je Španělsko, které se ještě na počátku osmdesátých let podílelo na světové vědě stěží jedním procentem a během patnácti let dokázalo tento podíl zvýšit třiapůlkrát, přičemž zvedlo finanční podporu vědy o necelou polovinu. V současné době je podle ukazatelů, které hodnotí dopad vědeckého výzkumu, již na jedenáctém místě na světě. V roce 1997 státy Evropské unie poprvé od skončení 2. světové války předstihly USA ve vědecké publikační činnosti - podílely se na ní 33,5 procenta, zatímco USA byly druhé s 32,6 procenta. I když v technických aplikacích Evropa dosud zaostává, není pochyb o tom, že se podpora vědy Evropské unii dlouhodobě vyplatí. Byť na časové stupnici o něco delší, než je průměrná životnost špičkových politiků.