Zdá se tedy, že tu něco nehraje. Ačkoliv máme období výrazných změn (rozhodně tedy ne stabilní), neboť došlo k rozšíření EU a jedná se o přijetí tzv. Evropské ústavy, přesto volební neúčast dosáhla rekordu.Tento výsledek je vizitkou práce politiků, kteří jsou v posledním desetiletí u moci.
Co má ale společného s demokracií? Demokracie by měla být vládou lidu, tedy většiny. V tomto případě ovšem ona většina zůstala doma. A menšina „demokraticky“ rozhodla.Obhájci stávajícího systému, který zaručuje platnost voleb pro libovolně malý počet voličů, tvrdí, že v opačném případě by ti, kteří k volbám nepřijdou, zablokovali jakékoliv nové rozhodnutí, třeba i zásadního významu.
Na druhé straně je třeba si položit otázku: Co by tím komu způsobili? Nic, pouze by přispěli k uchování stávajícího stavu. Jinak řečeno, chovali by se konzervativně.Lze si také položit otázku, proč by se měl někdo zúčastňovat hry s předem daným výsledkem, tedy takovým, který prakticky nemá možnost ovlivnit? V takové hře je hráč – volič pouze do počtu.
Přesto nelze říct, že počet voličů i za tohoto stavu není důležitý. Naopak, je velmi důležitý právě pro jakousi pomyslnou legitimizaci hry, kterou se tak rádi ohánějí právě ti politici, kteří její jednosměrně prospěšná pravidla stanovovali.Příčina současného stavu spočívá v nastavení celého volebního systému v České republice. Řešením, dle mého názoru, je jednak zrušení pětiprocentní hranice nutné pro vstup politického uskupení do sněmovny (stejná i do Evropského parlamentu) a jednak respektování vůle těch voličů, kteří se k volebním urnám nedostavili.
Právě existence pětiprocentní hranice ruku v ruce s tzv. průzkumy veřejného mínění způsobuje klamný dojem, že politické strany zastoupené ve sněmovně mají poměrně vysokou voličskou podporu a reprezentují tak zájmy značné části veřejnosti.Ve skutečnosti je tomu právě naopak.
Většina voličů by si přála změnu a volila by raději novou malou politickou stranu. Toto však nakonec neučiní z obavy, že jejich hlas by fakticky propadl, neboť v případě že jimi volená strana se do sněmovny nedostane, bude rozdělen přesně mezi ty strany, které původně vůbec volit nechtěli.
Zbývá tak možnost výběru metodou menšího zla, která se však logicky omezuje na zavedené parlamentní strany, z nichž by ovšem za normálních okolností průměrný volič s největší pravděpodobností nevolil právě ani jednu. Z čehož pak voliči vychází poslední dobou hojně aplikovaná „nejbezpečnější“ možnost – zůstat doma a na volební maškarádě se nepodílet.
Za takové situace pak nežádoucí strany sice z jeho hlasu nedostanou ani zlomek, na druhé straně se tím potenciální volič zbaví možnosti výsledek jakkoliv ovlivnit. Značná neúčast voličů ve volbách za tohoto systému pak je svým způsobem referendem, kterým voliči dávají najevo neoblibu parlamentním stranám. Bohužel bez zpětné vazby. Jinou vypovídací schopnost tento volební model nemá.
Ostatně má tvrzení dokazuje i dlouhodobě katastrofální (ne)důvěra v parlament, která u nás nepřesahuje 20%.V uvedených způsobech rozhodování řadového voliče utvrzují právě průzkumy veřejného mínění, které tak ve skutečnosti veřejné mínění žádoucím způsobem pro ně a parlamentní strany ovlivňují. Žádoucí zřejmě je, jak z předchozího vyplývá, aby v parlamentu stále byly zavedené parlamentní strany a aby osvědčené agentury na průzkumy veřejného mínění dostávaly stále nové zakázky.
Odstraněním pětiprocentní hranice a zákazem zveřejňování průzkumů veřejného mínění, řekněme po dobu tří měsíců před volbami, by tyto dosud značně výsledek voleb ovlivňující faktory ztratily na významu a výsledek by odrážel mnohem přesněji skutečné mínění voličů.Co se týče respektování vůle těch, kteří ať už z jakýchkoliv důvodů volit nechtěli, domnívám se, že nejlépe by jejich postoj odráželo zavedení prázdných (neobsazených) křesel ve sněmovně.
Jedině v takovém případě by bylo oprávněné na počátku uvedené tvrzení, že malá účast u voleb signalizuje období stability, zatímco naopak velká účast je charakteristická pro období změn. Výhodou tohoto systému by byly i pravomoce sněmovny, adekvátní jejímu zaplnění (=voličské podpoře). Pokud by pro nízkou volební účast nebyla např. zaplněna ani z poloviny, nemohla by přijímat či měnit Ústavu, ústavní zákony nebo vydávat právní akty obdobného významu.
Nakonec proč by je měla vydávat, jestliže se země nachází v období stability (=voliči si nepřejí změny). Tvorba běžných (řekněme provozních) zákonů by tím ovšem nebyla nijak ohrožena. Jakmile by voliči změn žádali, přišli by jistě za takto změněných podmínek k volbám v dostatečném počtu.
