Zaprvé jsme smluvně zavázáni po našem vstupu do EU euro přijmout. Na rozdíl od Británie či Dánska prostě nemáme na výběr. Jsme tedy povinni informovat naše smluvní partnery - ostatní evropské státy - o tom, jak si to asi představujeme.
Příští vlády mají právo všechno změnit, ale podobnou "eurostrategii" teď vypracovávají všichni budoucí členové EU. Zadruhé jde o to, že pokud se vláda v klidu shodne s centrální bankou na dlouhodobé rozpočtové a měnové koncepci, je to signál zahraničním trhům o určité důvěryhodnosti či solidnosti.
Makroekonomové a obchodníci s měnou tomu říkají "policy mix". Pro centrální banku neznamená plodný dialog s vládou ztrátu nezávislosti. Země, kde spolu vláda a centrální banka dokážou rozumně komunikovat a dobrovolně se na určitých věcech shodnout, jsou vnímány v lepším světle.
Jízdní řád pro společnou měnu znamená v našem případě hlavně "fárplán" pro snižování zadlužení a vývoj deficitů. Euro můžeme přijmout až po splnění přísných kritérií. Abychom ho mohli přijmout v roce 2009, musíme snížit dluh a deficit na předepsanou hranici už v roce 2007.
Maastrichtská kritéria budeme mít šanci splnit pouze v případě, že se bude pokračovat v reformách a škrtech. To, co bylo před třemi týdny v parlamentu schváleno, vůbec nestačí. Je třeba radikálně reformovat také penzijní systém, zdravotnictví a celý systém sociálních dávek.
Oproti dalším čekatelům na euro, tedy Maďarsku, Polsku a Slovensku, máme nízký státní dluh ve vztahu k HDP, ale poměrně vysoký aktuální rozpočtový schodek. Jízdní řád pro euro proto potřebuje vláda také politicky. Jako argument pro prosazení dalších reforem, které budou bolet.
