SERIÁL
DESET MÝTŮ O EU
Odpůrci evropské integrace tvrdí, že členství v EU nemá nic společného s bezpečností – tu nám přece dostatečně zajišťuje NATO. Na podporu tohoto argumentu uvádějí, že až třetina členských států (konkrétně jsou to čtyři – Rakousko, Švédsko, Irsko a Finsko) jsou neutrální státy.
Tento argument vychází ze zjednodušené představy, že bezpečnost státu je založena jen na vojenské spolupráci. Z toho by se dalo celkem logicky vyvodit, že vlastně "neutrálním státy se o svou bezpečnost nestarají".
Vojenská spolupráce ovšem je tu spíše proto, aby řešila důsledky konfliktů, evropská integrace odstraňuje jejich kořeny. Je to obehraná písnička, ale v Evropě vznikly ve 20. století dvě světové války. Integrační proces zahájili významní evropští politici vědomě hlavně proto, aby zabránili opakujícímu procesu stupňování napětí mezi průmyslově vyspělými státy. To se také podařilo – vysoká míra integrace prakticky vylučuje ozbrojené konflikty mezi členskými státy. Sdílení společných hodnot nepochybně zvyšuje i vnitřní stabilitu.
Příkladem může být Řecko, kde v poválečné době – až do sedmdesátých let – docházelo k častým vojenským převratům, a to navzdory tomu, že Řecko již bylo v NATO. Od doby, co země vstoupila v roce 1981 do Evropského hospodářského společenství (ze kterého 1993 vznikla Evropská unie), převraty jako mávnutím kouzelného proutku přestaly a Řecko se stalo politicky stabilní zemí.
