Lékař, etik a filosof z I. lékařské fakulty Karlovy univerzity Jan Payne

Lékař, etik a filosof z I. lékařské fakulty Karlovy univerzity Jan Payne | foto: Kavárna

Etik medicíny: Úplnou anonymitu dárce neuznávám. Kvůli genům i svobodě

  • 49
Kvalitní sperma má jen každý desátý Čech. Při dárcovství platí oboustranný princip anonymity. Podle neurologa a etika medicíny by však neměli dárci spermatu zůstat úplně neznámí. "Především kvůli genetickým chorobám, ale i suverenitě člověka," míní Jan Payne. Podporuje i podmínku minimálního vzdělání dárců. "Zajistíme tím lepší společnost," míní.

Proč v České republice platí princip anonymity dárce?
Hlavním důvodem je ochrana dítěte. Pokud se dárce například po příušnicích stane impotentním a bude chtít zpětně dohledávat své potomky, může tím rozvrátit rodinu. Už tak jsou vztahy například mezi rozvádějícími se páry ve smyslu sporu o dítě složité, kdyby se zde přimíchal ještě druhý otec, bylo by to špatné. Může to vážně narušit psychologický vývoj dítěte.

Na druhé straně anonymita nemůže být zcela stoprocentní, poněvadž v případě projevu geneticky podmíněné choroby určitého jedince lze zakročit ve prospěch geneticky příbuzných. Na základě číselného kódu tudíž musíme být schopni najít autentického dárce.

V zahraničí je naproti tomu běžné, že si lidé vybírají svého dárce v katalogu a rozhoduje vzhled dárce, povaha, koníčky...
Že známe vzhled dárce spermatu, je nesporná výhoda. Jednoduše můžeme odhadnout, jakou bude mít dítě pleť. Pokud sperma darované páru bílé pleti pochází od Afričana či Roma, bude společnost kolem rodiny přesvědčena, že se jedná o nemanželské dítě. Je to extrémní příklad, ale i taková situace může rodinu zaskočit a poznamená ji. Myslím si, že v této otázce by to dárcovství nemělo být anonymní a nemělo by v tomto být ponecháno loterii života. To už rovnou můžeme všechny pohlavní buňky promíchat dohromady a nechat na náhodě, které budou vybrány.

Jaká je tedy podle vás nejlepší cesta? Co je pro Českou republikou přijatelné po etické stránce?
Je to především na společenském konsensu. Absolutní pravda v otázce anonymity se dá těžce najít. Myslím, že dítě po osmnáctém roku života má právo znát všechny informace, které se jej týkají. Tajit informace o jeho otci před člověkem, který dospěl, mi přijde eticky naprosto nepřijatelné. Dítě by mělo svého biologického otce znát. Ovšem za předpokladu, že si to biologický otec přeje. Na tuto situaci musí být vždy dva. V momentě, kdy s tím potomek i dárce souhlasí, není důvod, abychom my do tohoto jejich vztahu vstupovali.

Může se u nás stát, že se potkají potomci jednoho dárce, zamilují se do sebe a zplodí spolu dítě?
Tohle riziko samozřejmě existuje a nedá se mu zabránit. Pravděpodobnost je tu hodně malá, ale existuje. Proto se musí dárcovství od jednoho muže určitým způsobem omezit. Dárcovství totiž nefunguje tak, že každý muž chce rozdávat své pohlavní buňky na všechny strany, ale přesně naopak. Těch dárců je poměrně málo, ale když už se muž dárcem stane, nemá zábrany a poskytne spermatu více. Většinou na to z hlediska etiky nahlíží zcela jinak, může jej také čistě motivovat peněžní náhrada za darování spermatu a ochotně tak sperma dává pravidelně. To se stalo například v Rusku, kde dárci nebyli nijak omezení a vydělávali si tímto způsobem poměrně slušné peníze na živobytí.

V Česku menšinoví dárci přijímáni nejsou. Vnímáte to jako etický problém?
Ano, vnímám. Problémem je otázka, kam až by měl výběr manželů sahat. Zda jde jen o rasovou otázku, nebo to půjde až tak daleko, že si žena vybere konkrétního muže. Měli bychom se řídit základním východiskem moderního pojetí státu. Tedy že člověk se rodí jako svobodná bytost, je naprosto suverénním a část svých práv dává státu, protože je to zkrátka jednodušší. Z toho vyplývá jedna zásadní otázka: jakým právem můžeme zasahovat do rozhodování dvou lidí, kteří se na něčem dohodnou? Pokud se tedy dva lidé dohodnou tak, že žena chce mít sperma konkrétního muže, čili nestojí o to, aby to bylo anonymní, a dohodnou se, že muž nebude do vývoje dítěte nikdy zasahovat, případně pod nějakou sankcí, tak kdo jim v tom smí bránit? Náš stát totiž trochu lpí na zvláštním monarchismu a převládá představa, že do těchto otázek smí či dokonce musí zasahovat.

Jednou z podmínek, kterou musí dárci splnit, je středoškolské vzdělání. Proč je to podle vás důležité?
Jde vlastně o typ eugeniky. Eugenika děsí kvůli zkušenosti s nacismem a v důsledku toho na eugeniku víceméně rezignujeme. Civilizace se tím dostává do krize spočívající v tom, že společnost se rozpadá na dvě skupiny: skupinu těch, kteří dokáží s moderními technologiemi zacházet, a těch, kteří vypadnou z kola. Potřebovali bychom, aby společnost byla intelektuálně vyspělejší. Pokud se ta nestane, její vývoj se zastaví. Nějaká forma eugeniky je tedy ve společnosti nezbytná.

Dárkyň vajíček je dost, kvalitní dárci spermatu ale chybí

Jde ovšem o její podobu - určitě se nedá dělat tak, že se budou vyhlazovat národy. Eugenika se dá realizovat například rozumnou populační politikou spočívající v podpoře jedinců, kteří odpovědně vychovávají své děti, a v omezení podpory těm, kteří pokládají přídavky na děti za zdroj vlastního živobytí.

Podmínku vymezení minimálního vzdělání tedy u dárců chápete...
Ano. Nejde přitom jen o vysokou inteligenci a vzdělání, ale také o další schopnosti člověka, které jsou mnohem důležitější.

Například?
Například inteligence sociální. Jde o to, aby z člověka nevyrostl nějaký další Breivik (masový vrah v Norsku - pozn. redakce), který je bezesporu inteligentní a přitom vyvraždil téměř sto dětí.

Je podle vás většina dárců přízemních a jde jim o výdělek, nebo jde skutečně o touhu pomoci ostatním?
Nemohu odpovědět jednoznačně. Nabízí se určitá paralela s krví. Ale tak to nejde. Je zde propastný rozdíl, navzdory tomu, že zde platí doslova: Daruj sperma, daruješ život.

Jako muž si nedokáži představit, že bych obšťastňoval neplodné ženy. Takových mužů jako já je hodně. I když mají hodně dětí, darovat sperma by nešli. Pro muže totiž není jen důležité zplodit dítě, ale mít jej a vytvořit si k němu vztah. Není to tak, že žena zmizí i s dítětem, a on si mne ruce, že se o něj nemusí starat. Pro zdárný vývoj příští populace bychom potřebovali genom těchto mužů spíš než těch, kteří onu odpovědnost postrádají.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video