Metody genového inženýrství dělají z moderní biologie skutečnou technologii s velkými možnostmi. Nepřinášejí však tyto pokroky také rizika? Kde jsou etické hranice pro ovlivňování dědičné informace? Ruku v ruce s poznáním genů rostlin a živočichů jde také rozšiřování našich znalostí o genech lidských. Dokážeme-li měnit genovými modifikacemi vlastnosti zemědělských plodin, budeme měnit i dědičné vlastnosti lidí? V současné době je známa hrubá dědičná informace člověka. Je třeba ji ještě doplnit a zpřístupnit. Teprve potom nastane zlatý věk lidské genomiky, protože po mnoho let se bude pracovat na identifikaci jednotlivých genů a regulačních signálů, které řídí zapínání a vypínání genů, diferenciaci buněk do tkání a orgánů, stárnutí a další pochody. Otázkou pak je - jak zabránit zneužití znalosti dědičné informace k rasovému známkování, ke stigmatizaci osob s dispozicí k dědičným chorobám, ke třídění lidí na hodnotnější a méně hodnotné podle jakýchsi zdánlivě objektivních kritérií? Některé dnes diskutované problémy ve skutečnosti žádnými problémy nejsou. Například selekce podle zděděných vlastností se v moderní společnosti běžně praktikuje. Talentové zkoušky na umělecké školy jsou příkladem takové selekce. Je nutné odmítnout pokusy o "vylepšení" lidské rasy takzvaným "pozitivním genovým inženýrstvím", tedy integrací takových genů do organismu, které by nekompenzovaly závažné defekty, ale upravovaly lidi "na přání". To jsou ty známé vize šlechtění Hitlerů nebo krásných žen. Genomika a techniky genového inženýrství jsou však teprve v plenkách a tyto experimenty ještě dlouho, jestli vůbec, nebudou reálné. Někdy je veřejnost mylně informována, tak jako by vědci odmítali legislativní regulaci kontroverzních experimentů. Ale tak tomu není. Byli to vědci sami, kteří si první uvědomili, že molekulární genetika je obor, jehož potenciál je obrovský a případně by mohl být i zneužit. Proto uspořádali v roce 1975 v Asilomaru v Kalifornii konferenci, jež dala impuls k ustavení komise k přípravě příslušné legislativy. V této legislativě pak byla zakotvena pravomoc odborných orgánů povolovat experimenty a kontrolovat jejich bezpečnost. Soudilo se, že zejména možnost překonávání evolučních bariér, tedy nepřirozeného přesunu dědičné informace ve formě genů mezi organismy, může vést k ekologickým katastrofám. Pečlivou vědeckou prací pak byly různé formy nebezpečí přesně definovány a dnes je v této otázce daleko jasněji. Právě genomika přispěla k poznání, že výměna genetického materiálu mezi nepříbuznými druhy je v přírodě velmi častá. Legislativu je proto třeba měnit v závislosti na nových poznatcích vědecké práce. To zejména platí pro takzvané geneticky upravené organismy (GMO) a z nich připravené potraviny. Dnes existuje zákonná povinnost označovat potraviny obsahující geneticky upravený materiál. Jsem zvědav, jak se bude tento zákon dodržovat, když nevíme, z jakých přísad a plodin jsou finální výrobky, například dovezené ze zahraničí, připraveny. Testovat lze jen přítomnost známého genu. Mnohé plodiny, například rajská jablíčka, nejsou modifikovány přidáním genu, ale naopak jeho ubráním. Současná evropská i česká legislativa, upravující nakládání s GMO, je podle mého názoru příkladem rozhodnutí založených na neracionálních argumentech.
Autor je ředitelem Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR
Autor je ředitelem Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR
