V divadle, kde se v listopadu 1989 "dělala revoluce", usedají na pódiu spolu s Havlem jeho někdejší mluvčí mluvčí Michael Žantovský a další aktéři revoluce Alexandr Vondra a Jiří Křižan.
Stačí jen pár sekund a je jasné, proč Václav Havel usoudil, že nebude čas na individuální rozhovory. Při každém jeho gestu dávají fotografové nový obsah kischovskému spojení "zuřivý reportér". Sál je plný, vzadu a po stranách stojí kamery, napočítám jich dvanáct.
"Na stará kolena se symbolicky vracím do míst, kde má kariéra začínala," zavzpomíná se Havel na uvítanou. "A před dvaceti lety jsme tu seděli s jistou herečkou - jmenovala se Dagmar Veškrnová... no, taky jsme byli ve svetrech, jako vy teď," ukáže rukou do řad novinářů. A zase zazní hřmot spouští fotoaparátů.
"Václav Havel si vzal své 'revoluční kalhoty', co měl v roce 1989," upozorňuje Alexandr Vondra. "Já to taky dopoledne zkusil," rozesmívá někdejší diplomat (který je, diplomaticky řečeno, mírně zakulacený) zástupce médií.
KLAUSŮV POSTOJ ŠKODÍHavel zkritizoval prezidentovy výhrady k Lisabonu |
Konference plyne, střídají se dotazy českých i zahraničních novinářů. "I don't understand Italian English well," (nerozumím ''italské' angličtině) omlouvá se Havel nepříliš srozumitelně mluvící reportérce, kterou jsme ze zadních řad ani neslyšeli. Ale po chvíli, za pomoci tlumočnic, Vondry a Žantovského porozumí a odpovídá. "I hope you will understand my Romanian English," (snad porozumíte mé rumunské) baví o pár minut později sál zpravodaj z Bukurešti.
Napáchali jsme mnoho chyb, připustil Havel
Nejsme ale na přehlídce vtipů. "Asi jsme napáchali mnoho chyb, ale ještě více chybám jsme se vyhnuli," bilancuje někdejší prezident polistopadové dění. "Rozhodující slovo tu stále mají lide kolem padesáti let, lidé poznamenaní normalizací. Ta občanská společnost se obnovuje strašně dlouze a klopotně," přiznává Havel hořce.
S ostatními si povětšinou notuje. "Mravnost je v šíleném, katastrofálním stavu. A přenáší se to i na mladou generaci," doplňuje ho Křižan. A zaznívá více vážných slov, než kolik mohou dostat prostoru v tomto textu.
Závěrečné bilancování ale je přece jen o něco optimističtější. Zmíněného rumunského reportéra ještě zajímá Havlův názor na to, proč se při revoluci v Rumunsku střílelo a v Československu ne. "My Češi máme zvyk řešit věci v hospodě a ne na bojišti. Někdy je to výhoda," glosuje Havel.
Vzpomene si ještě, jak i zástupci státní moci věděli už před listopadem, že je s režimem ámen. "Sebrali mě estébáci, tak, jak nám to obvykle o svátcích dělali, abysme 'nezlobili'. Seděl jsem se dvěma z nich v autě. A jeden se mě ptá: 'Tak co, pane Havel. Kdy to praskne?'"
Takový je Václav Havel dvacet let po revoluci.