David Černý svou Entropou nedělá hryzavý černý humor grotesky, nýbrž pouhý humor vtípků.

David Černý svou Entropou nedělá hryzavý černý humor grotesky, nýbrž pouhý humor vtípků. | foto: Reuters

Entropa, první pokleslé dílo Davida Černého

  • 8
Pohled na Entropu vedený na pozadí dosavadního díla Davida Černého. V Bruselu má totiž Černý názor na všechny – a neříká nic o nikom.

Provokovat? Šaškovat? Iritovat? Tajtrlíkovat a posmívat se? Vypínat se nad okolí? Vybubnovávat svou prestiž? V umění zhusta běžné, zejména od 20. století a v jeho konci a do současna už až banální. Trkat a svlékat ze slupek politiky? No a co? – zdravé a užitečné. Dotýkat se nezdvořile státu, institucí, symbolů moci – ano, potřebné. To nejsou posvátné krávy, aby se dojily v pokleku. Všechno je legitimní a dávno zaužívané.

Výtvarník David Černý na prezentaci plastiky Entropa v Bruselu

Jenže mít za téma díla jen provokaci, jen naivní puzzle, jen tendenci "naštvat prezidenta“ a proexhibovat se na mediální osvit je prostě pro jakoukoli tvorbu nicotně málo. V souvislosti s arogancí Černého Evropy je také udivující její název – Entropa, tedy zánik? Rozptyl? Roztroušení? Je toto důvodné u integrované Evropy? Má se to snad číst jako Černého nesouhlas s Unií? Vypadá to opět na další rys jeho provokace.

Co mi však vadí daleko zásadněji, je to, že Černý zrazuje Černého a že dehonestuje svoji dosavadní tvorbu. Vezměme to popořadě a konkrétněji.

Velká gesta

Sovětský tank, který údajně první vjel do Prahy, přelíčit na salonní růžovou bylo od mladičkého Davida Černého na počátku devadesátých let nejen úderné a vtipné, nýbrž obsahovalo to i mocné názorové gesto. Růžový tank se z makabrózní zbraně stane posmívanou hračkou. Je zubožený a zhanobený. Je zbavený síly symbolu. Je v tom umělcův postoj a jedním výtvarným hmatem vyslovené poselství. A tentýž tank, vloni na pražský Smíchov vrácený ve svém torzu a zarývající se do země? Moudrý smích a elegantní hanobení pokračuje. Už ten tank odchází do nicoty. Je pohřbíván. Jeho zubožení už doprovází chechot až hurónský. Odchází z dějin a je zahrabáván.

Růžový tank Davida Černého se vrátil na pražský Smíchov  Saddám Husajn v akváriu

Trabant na mastodontních nohách – opět peprný zásah smíchové, přesněji groteskní výtvarné kultury, široko daleko bezobdobný. Trabant zdvižený tak, jak i býval a jak je leckde adorovaný i dosud, ale zároveň důvtipně uzemněný sloupy mocných zvířecích hnátů. Vzniklý tvar je až bájeslovný – navazující na sfingy, kentaury, satyry a jiné významuplné dvojdomé bytosti. A opět, jak Černý umí, barva je skvěle volená, heraldická a dílo šmahem dovrší.

Visící muž na tyči nad Jilskou ulicí v Praze je další do městského terénu dobře pasující Černého kreace. Bláznivě výhrůžná. Truchlivá i sarkastická. Sugestivní. Už ne balanc, nýbrž poslední vteřina existence a plno skvělých asociací, které tento viselec vyvolává. Už nemá sil ručkovat zpět? Druhá ruka už je bezvládná? Čeká na něčí pomoc? Intelektuál zešílevší ze situace? Exhibicionista? Černý klaun?

Kyprá batolata lezoucí po čtyřech s napjatě vztyčenými hlavami lehce naddimenzovanými a ke smutku všech smutků na čele s jakýmsi čipovým tabulátorem, který je znelidšťuje. A dělá z nich výhrůžné bastardy civilizace a – podobně jako u trabanta – jakési moderní kentaury a sfingy: půl robot, půl člověk. Dlouho jsem nedostal tak razantní zvěst od současného tvůrce o věcech vývoje, který nemusí být vždy pokrokem. A umístění těchto černých nedětských lezounů na žižkovskou vysílací věž je dalším posunem v užití těchto Černého dětských monster.

Instalace mimina  Parafráze na sochu sv. Václava. David Černý, palác Lucerna

Saddám Husajn posmrtně naložený v jakémsi akvarijním láku byl jeden z dalších výkřiků Davida Černého, ukazujících, jak v tvrdé, kondenzované zkratce umí myslet. Jak je občansky vypjatý. Jak je krutý, když touží po sdělení. Jak umí provokovat, když urputně míří na cíl, a jak potom rozšiřuje výtvarné prostředky. Není postmoderně rozbředlý do chtěných mnohoobsažností, které přitom mnohdy jsou, jak můžeme vidět v galeriích, zoufale nevýmluvné.

A pak svatý Václav sedící na břiše mrtvého koně – kopyta vzhůru, hlava k zemi. Zásah do černého. Pendant k Myslbekovi u muzea. A taky tak umístěný na opačném konci Václavského náměstí, bohužel jen pár týdnů. Antimýtus. Břitká polemika nikoliv s kultem vznešeného bojovníka, světce a zasvětitele, nýbrž s námi, jeho dědici. Jsou v tom všechny Mnichovy, Benešovo pochybení na národu a milionu mužů schystaných k boji proti Hitlerovi, posmrtné zneuctění Palacha a Zajíce hnusem normalizace, všechny sorty naší kolaborace atd. apod. – každý si jistě toto velké dílo českého sochařství interpretoval po svém.

Pouhé pšouknutí

Vedle těchto Černého mohutných vstupů do české kultury mi jeho Entropa přijde jen a pouze k hořkosti a vzteku. Podvést domluvu, lhát o dalších spolutvůrcích, mrkat výsměšně k prezidentovým výrokům, lehce, jen tak levným gestem se omlouvat před kamerami, koketně exhibovat. A hlavně, označovat státy pouhými sloganovými anekdotami je na Černého málo. Nemyslí metaforicky. Sděluje prvoplánově. Nevyvolává asociace.

Nedělá hryzavý černý humor grotesky, nýbrž pouhý humor vtípků. Není vícevrstvý. Je to svého druhu agitpropagace, v níž tvorba je prodána za rádoby vtipnost. Před půlstoletím Radokové Alfréd a Emil, Josef Svoboda, Laterna magika, polyekran, náš pavilon, návrhy designu, ti všichni a to všechno oslovilo za nás Brusel i svět jinak. Černého Entropa je ve srovnání s tím jen truchlofraška.

Osvícenec Montesquieu vzkazuje Davidu Černému: Kdo se honí za duchaplností, dohoní hloupost.


Video